Nejsilnější zdůvodnění
Katolický nebo pravoslavný křesťan může říci: O přímluvu prosíme i žijící křesťany. Zemřelí jsou u Krista živí a společenství církve nekončí smrtí. Proč by jejich prosba k Bohu měla být nepřípustná? Svatí přitom nejsou chápáni jako nezávislí bohové. Katolický katechismus výslovně vztahuje jejich přímluvu ke Kristu. [1]
Tato odpověď zasahuje slabou protestantskou námitku: Z jediného prostřednictví Krista neplyne zákaz každé přímluvy. Právě 1. Timoteovi 2 požaduje modlitby za jiné lidi, než uvádí jediného prostředníka. Vlastní rozdíl tedy leží mezi přímluvou vůbec a náboženským vzýváním zemřelých.
Čtyři rozdílná tvrzení
Zaprvé: Vykoupení žijí po smrti u Krista. Zadruhé: Zajímají se o Boží jednání a mohou se modlit. Zatřetí: Mohou vnímat prosby mnoha lidí, které jsou jim adresovány. Začtvrté: Bůh křesťanům dovolil nebo přikázal takto tyto zemřelé vzývat. První dva výroky ještě nedokazují poslední dva.
Bůh by mohl svatým zprostředkovat vědomost o určitých pozemských událostech. Protestant by proto neměl tvrdit, že každé slyšení prosby nutně předpokládá vlastní vševědoucnost. Přesnější otázka zní: Kde je nám toto zprostředkování přislíbeno pro danou modlitební praxi? Možnost Božího jednání není totožná s jeho zjeveným ustanovením.
Zjevení 5 a 8
Zjevení 5,8 popisuje misky s kadidlem, které jsou spojeny s modlitbami svatých. Zjevení 8,3–4 ukazuje anděla a modlitby stoupající před Boha. Tyto obrazy dosvědčují nebeský význam pozemského modlení. Neříkají výslovně, že modlící se předtím vzývali starší nebo anděla.
Totožnost čtyřiadvaceti starších je navíc sporná. I když je chápeme jako oslavené lidi, rozhodující rozdíl zůstává: Předkládat modlitby Bohu a být vzýván jako příjemce jsou odlišná jednání. Obraz nebeské cesty modliteb ještě není pokynem, ke komu se mají křesťané modlit.
Tóbit a 2. Makabejská
Tóbit 12,12 líčí Rafaelovo předkládání modliteb. 2. Makabejská 15,12–16 popisuje ve vidění přímluvu zemřelého Oniáše a Jeremjáše. I když pro účely argumentace přiznáme těmto knihám nejvyšší status Písma, je třeba zkoumat jejich skutečný obsah. Dané scény ukazují nebeskou přímluvu; nelíčí všeobecné pověření křesťanů vzývat zemřelé.
To není vyhýbání se otázce kánonu. Odděluje to dvě otázky, které se často zaměňují: Je text kanonický? A plyne vůbec z textu tvrzená praxe? Podle zde zastávaného modelu kánonu navíc sporné okrajové texty nesmějí zakládat dalekosáhlé nové učení proti pevnějšímu apoštolskému jádru.
Kladná apoštolská cesta
Ježíš učí své učedníky modlit se k Otci (Mt 6,9). Zaslibuje přístup k Otci ve svém jménu (J 16,23–27). List Židům vyzývá ke smělému přistupování skrze velkého velekněze (Žd 4,14–16; 10,19–22). Štěpán vzývá Pána Ježíše (Sk 7,59). Tyto cesty jsou výslovně doloženy.
Argument tedy nezní pouze: „Nenacházím nějakou větu o této praxi.“ Zní: Apoštolské vedení stanovuje kladnou cestu modlitby, zatímco navrhované rozšíření potřebuje další výroky o vnímání, pravomoci a náboženském vzývání. Kdo na ně váže svědomí, musí dokázat tyto přechody podložit.
Tradice a zbožnost nedokazují všechno
Raná svědectví úcty, připomínání zemřelých nebo proseb je třeba jednotlivě datovat a rozlišovat podle znění. Uctivá vzpomínka není vzývání. Skutečné rané vzývání je důležitým historickým svědectvím, ale ještě není dokladem jeho apoštolského ustanovení. Stáří a pravda nejsou synonyma.
Augsburské vyznání potvrzuje uctivé připomínání svatých a napodobování jejich víry, odmítá však jejich vzývání pro nedostatek biblického pokynu. To je konkrétní kladná alternativa: Vzory jsou oceněny, zatímco modlitba zůstává směřována k zaslíbenému adresátovi. [2]
Polykarpovo mučednictví: Úcta ještě není vzývání
Konkrétní raný text činí toto rozlišení názorným. V Polykarpově martyriu 17 obec odmítá podezření, že by mohla opustit Krista a místo něj uctívat zabitého biskupa. Kristu se klaní jako Božímu Synu; mučedníky milují jako jeho učedníky a napodobitele. Kapitola 18 zároveň vypráví o pečlivém uchování jeho kostí a o každoroční společné připomínce jeho mučednictví. Tato připomínka má připomínat svědky, kteří dokončili svou cestu, a připravovat ostatní k věrnému následování. [3]
Obě stránky svědectví patří do argumentace. Kdo tvrdí, že raná církev neznala žádnou zvláštní úctu k mučedníkům nebo jejich tělesným ostatkům, je touto zprávou opraven. Kdo z ní již odvozuje vzývání zemřelého Polykarpa, překračuje to, co tyto kapitoly popisují. Každoroční vzpomínková slavnost a prosba adresovaná mučedníkovi jsou různá jednání.
Ani mlčení těchto kapitol nedokazuje, že tehdy nikde neexistovalo vzývání zemřelých. Spolehlivý výsledek je užší: tento konkrétní raný doklad podpírá uctivé připomínání a jasné rozlišení Krista od jeho svědků. Sám o sobě neposkytuje apoštolské ustanovení vzývání svatých. Katolická nebo pravoslavná odpověď může odkázat na jiná svědectví; jejich znění, stáří a tvrzená závaznost pak musí být zkoumány samostatně.
Zpětná otázka
Který text ukazuje nejen to, že svatý v nebi se modlí, ale i to, že jej proto křesťané na zemi mají nebo smějí vzývat? Pokud toto rozlišení zůstává bez odpovědi, rozhodující apologetický krok ještě nebyl učiněn.
Prameny a doklady
Čísla v textu odkazují na konkrétní místa. Odkazovaná vydání jsou převážně v angličtině. Tento článek je překladem německého zpracování.
- Katechismus: Společenství svatých — Č. 956–957. Oficiální výklad katolického učení, zejména č. 956–958↩ Zpět k místu v textu
- Augsburské vyznání (1530) — Článek XXI. Luterský konfesní pramen; anglické vydání na Book of Concord↩ Zpět k místu v textu
- Polykarpovo martyrium — Kapitoly 17–18. Raně křesťanská zpráva o mučednictví; anglický překlad Robertse a Donaldsona, Ante-Nicene Fathers I (1885). Kapitoly 17–18 rozlišují klanění Kristu, lásku k mučedníkům a uctivou připomínku u jejich hrobu.↩ Zpět k místu v textu