Člověk, důstojnost a morálka

Naše myšlení v současném životě úzce souvisí s mozkem. Ze samotného toho neplyne, že myšlenky, význam a bytí osobou jsou zcela totožné s fyzikálním popisem. Závislost, souvislost a totožnost jsou odlišná tvrzení.

Filosofie vědomí právě diskutuje, jak se subjektivní prožívání vztahuje k tělesným dějům. Existující vysvětlovací mezera automaticky nedokazuje každou dualistickou teorii. Stejně tak prokázaná mozková korelace ještě nedokazuje všeobsáhlý materialismus.

Křesťansky jsou významné tělo i vnitřní život. Pavel může mluvit o bytí u Krista po smrti a zároveň doufat v tělesné vzkříšení. Naděje proto nespočívá v konečném osvobození od údajně bezcenného těla, nýbrž v Božím vykoupení celého člověka.

U druhých lidí nerozpoznáváme vědomí přímým přístupem k jejich prožívání. Z této hranice přesto neplyne, že každý jazykově přesvědčivý systém prožívá stejným způsobem. Podobné chování může mít různé příčiny.

Otázka, které podmínky stačí k vědomí, je filosoficky a vědecky sporná. Proto je třeba vyhýbat se jak předčasným připsáním, tak tvrzením nemožnosti odvozeným z pouhé intuice. Technická výkonnost sama neodpovídá na širší otázku člověka.

Biblicky se důstojnost člověka zakládá v jeho vztahu ke Stvořiteli jako jeho obrazu. Nezávisí na tom, zda umí rychleji počítat nebo lépe psát než stroj. Právě kojenci, těžce nemocní a lidé s omezenými schopnostmi objasňují, proč důstojnost nesmí být soutěží inteligence.

Genesis 1 mluví o muži a ženě jako Božím obrazu a spojuje to s úkolem uvnitř stvoření. Člověk je stvoření, nikoli malý bůh. Jeho důstojnost je přijatá a jeho moc zůstává odpovědnou, omezenou odpovědností.

Jakubův 3,9 uplatňuje podobnost Bohu proti pohrdání druhými lidmi. Není proto abstraktní formulí důstojnosti bez následků. Jak o lidech mluvíme a zacházíme s nimi, musí odpovídat jejich Bohem danému postavení.

Hřích hluboce poškozuje lidský život, ale nečiní lidi bezcenným materiálem. I protivník, slabý a člověk, jehož chování odmítáme, zůstává jako člověk hoden úcty. Křesťanské zdůvodnění chrání důstojnost právě před tím, aby byla udělována a odnímána podle sympatie, užitečnosti nebo souhlasu.

Všeobecná deklarace lidských práv předpokládá stejnou důstojnost všech lidí. To je důležitý společný základ společenského soužití. Samotná deklarace však nerozhoduje všechny filosofické otázky původu této důstojnosti.

Křesťané ji zakládají v Božím stvoření člověka ke svému obrazu. Tím nezávisí na většinových rozhodnutích nebo proměnlivých schopnostech. Sekulární etiky nabízejí jiná zdůvodnění, například rozumem, zájmy nebo morálním realismem. Tyto přístupy je nutné konkrétně prověřovat; jejich pouhá nenáboženskost není vyvrácením.

Oprávněná protiotázka zní, jak teorie skutečně přiznává stejnou důstojnost všem lidem i tehdy, když chybějí určité schopnosti. Chybějící konsenzus o konečném zdůvodnění nečiní lidská práva prakticky bezvýznamnými. Ukazuje, proč jejich filosofický základ zůstává vážným tématem rozhovoru.

Výkon může ovlivňovat rozdělení úkolů, uznání a odpovědnost. Nerozhoduje však, zda někdo musí být ctěn jako člověk. Jinak by nemoc, stáří nebo závislost mohly člověka přesunout do nižší třídy.

Podobnost Bohu se v biblickém svědectví objevuje jako dané postavení. Jakub navíc odsuzuje upřednostňování bohatých lidí v církvi. Postavení a majetek se nesmějí stát měřítkem lidské hodnoty.

Z toho plyne praktická povinnost: chránit slabé, nezostuzovat závislé a neredukovat lidi na jejich užitek. Tato úcta neznamená schvalovat každé chování. Odpovědnost za bezpráví a neztratitelná důstojnost patří k sobě. Právě proto může být kritika jasná, aniž by ponižovala.

Bible oslovuje lidi jako odpovědné jednající a současně vyznává Boží účinnou prozřetelnost. Skutky 2,23 spojují Boží úradek s vinou těch, kdo ukřižovali Ježíše. Nezacházejí s božským jednáním a lidskou odpovědností prostě jako se vzájemným vyloučením.

Jak tyto výroky filosoficky patří k sobě, se vysvětluje různě. Poukaz na příčiny sám o sobě nestačí ani ke zrušení, ani k úplnému zdůvodnění odpovědnosti. Je třeba rozlišovat také donucení, úmysl, vědění a možnosti jednání.

Rozhovor by proto neměl předpokládat nepojmenovanou definici svobody. CHRISTOlogisch se drží Boží svrchovanosti a skutečné lidské odpovědnosti, aniž by z toho odvozoval paušální tvrzení, že každá osoba má v každé situaci stejné možnosti. Odpovědnost vyžaduje spravedlivé posouzení konkrétního jednání.

To, že lidé mohou milovat, pomáhat a jednat spravedlivě, není nutné popírat. Římanům 2 mluví o morálním vědomí i u lidí bez mojžíšského zákona. To je třeba odlišovat od otázky, zda by někdo byl před Bohem bez viny.

Římanům 3 zpochybňuje právě tuto nevinnost. Hřích se netýká pouze zvlášť špatné okrajové skupiny, od níž bychom se mohli pohodlně odlišit. Týká se lidského vztahu k Bohu a k sobě navzájem.

Křesťanská diagnóza nemá ponižovat, nýbrž ukončit sebeklam a otevřít cestu k milosti. Potřebujeme více než lepší vnější prezentaci. Současně hříšnost člověka neospravedlňuje paušální předpokládání zlých motivů u každého jednání. Konkrétní dobro smí být oceněno a konkrétní vina pojmenována.

Člověk může být vinen, aniž by se cítil provinile. Jiný se může hluboce stydět, přestože mu bylo způsobeno bezpráví a on na něm nenese žádnou vinu. Samotné pocity proto nerozhodují, kdo nese odpovědnost.

Evangelium umožňuje vyznat skutečnou vinu bez sebeospravedlňování. Současně úcta k osobě zakazuje redukovat člověka na jeho nejhorší čin nebo utrpěné zranění. Odpuštění a důstojnost nestojí proti pravdě.

Při osobní nouzi je proto nejprve třeba naslouchat. Co se stalo? Kdo jednal? Jaká odpovědnost je skutečně dána? Rychlé duchovní vysvětlení může ukládat další břemena. Boží milost volá k pravdě a otevírá naději; není nástrojem k umlčování postižených.

Vysvětlení může objasnit, jak k činu došlo. Neruší automaticky jeho nesprávnost. Stejně tak ztracenou důvěru nelze obnovit pouhou větou „Zapomeňme na to“.

Křesťanská víra začíná u Božího odpuštění v Kristu. Efezským 4,32 spojuje tuto přijatou milost se vzájemným zacházením. Kdo odpouští, neprohlašuje zlo za dobro, nýbrž vzdává se osobní odplaty jako poslední odpovědi.

Odpuštění proto nutně neznamená okamžité smíření, nechráněný kontakt nebo vzdání se spravedlivých důsledků. Důvěra potřebuje pravdu a spolehlivost. Právě vůči zraněným nesmí výzva k odpuštění sloužit k ochraně pachatelů nebo odstraňování nutných hranic.

Lidé se popisují prostřednictvím vztahů, původu, schopností a zkušeností. To vše je významné. Může se to však stát tíživým břemenem, pokud má jediná role nést celou hodnotu osoby.

Bible přisuzuje člověku přijatou důstojnost. Kdo věří v Krista, je navíc oslovován jako Boží dítě. Tuto příslušnost není třeba zasloužit dokonalým životním příběhem. Zakládá se na Boží milosti.

Z toho nevzniká záminka odkládat odpovědnost nebo vytěsňovat zranění. Darovaná identita naopak může pomoci poctivě pojmenovat vinu a hledat změnu, aniž bychom museli stále znovu dokazovat vlastní hodnotu. Otázka „Kdo jsem?“ se tak spojuje s „Komu vděčím za svůj život a kdo mě přijímá?“