Ježíš a vzkříšení

Pavel mluví o Ježíšově původu, smrti a příbuzných; v Galatským 1,18–19 podává zprávu o setkání s Kéfasem a Jakubem, bratrem Páně. To jsou konkrétní osobní vazby v rámci první křesťanské generace. Nábožensky angažovaný autor tím automaticky neztrácí svou pramennou hodnotu.

Tacitus ve svých Letopisech 15,44 jmenuje Krista a jeho popravu za Pontia Pilata během vlády Tiberia. Pozdější římská zpráva není protokolem očitého svědka a nedokazuje každou evangelijní událost. Je však mimokřesťanským svědectvím, které by teze o čistém výmyslu musela navíc vysvětlit.

Ježíšova existence a pravdivost jeho božského nároku jsou odlišné otázky. Kdo potvrzuje Ježíšovu existenci, tím ještě nedokázal vzkříšení. Kdo ji popírá, musí však vysvětlit skutečný soubor pramenů místo pouhého poukazování na víru autorů.

Jan 8,58 vyzdvihuje Ježíšovu existenci před Abrahamem; Jan 10,30–39 pojednává o jeho jednotě s Otcem a následném obvinění z rouhání. Tato místa je třeba číst v kontextu. Ne každé použití „Já jsem“ je samo o sobě božským titulem.

K tomu přistupuje Ježíšova pravomoc odpouštět hříchy a Tomášovo označení Ježíše za svého Pána a Boha. Jan tuto scénu neuzavírá opravou vyznání. Prolog již čtenáře připravil na božskou totožnost Slova.

Námitka, že Ježíš nikde přesně neřekl „Já jsem Bůh, uctívejte mě“, předpokládá svévolnou formu důkazu. Rozhodující je, zda je stejný výrok věcně sdělen. Kdo popírá historickou spolehlivost Janova evangelia, klade další otázku, která by měla být výslovně zkoumána.

V Markovi 2 přislibuje Ježíš ochrnutému odpuštění. Námitka zákoníků se týká právě otázky, kdo je k tomu oprávněn. Ježíš odpovídá nárokem Syna člověka, že může na zemi odpouštět hříchy, a uzdravením jako viditelným znamením.

Ne každé poklonění člověku znamená již uznání jeho božství. Řecké slovo pro úctu může být podle kontextu používáno různě. Samotné vyhledávání slova proto nestačí.

V Matoušovi 28,9 a 28,17 stojí úcta v souvislosti se vzkříšeným Ježíšem. Spolu s Janem 20,28 a výroky o jeho božské totožnosti vzniká silnější obraz než z izolovaného gesta. Pečlivé zdůvodnění spojuje význam slova, scénu a ostatní svědectví Písma.

O rozpor by šlo, kdyby se současně tvrdilo, že existuje přesně jeden Bůh a přesně tři bohové ve stejném významu. Klasické učení o Trojici to netvrdí. Stejně tak Otec, Syn a Duch nejsou třemi maskami jediné osoby.

Učení se snaží držet pohromadě několik biblických výroků: Existuje jen jeden Bůh; Otec, Syn a Duch jsou popisováni božsky; a jsou od sebe rozlišováni. Tyto výroky potřebují společný výklad. Pouhé uvedení tří jmen ještě nestačí jako úplný důkaz.

Rozlišení podstaty a osoby odpovídá na jednoduchou výtku rozporu. Další otázky jednoty, vztahů a biblických dokladů si zaslouží podrobnější odpovědi. K tomu stávající oblast Trojice na CHRISTOlogisch nabízí vlastní hlubší studium. Názorná přirovnání jako voda nebo jetel nesmějí nahrazovat vlastní učení.

Jan 1 spojuje božské Slovo s jeho skutečným stáním se tělem. Filipským 2 popisuje cestu Syna v ponížení a poslušnosti. Syn zůstává tím, kým je, a přijímá to, čím předtím nebyl: úplné lidství.

Logická námitka je vážná: Jak může tentýž Kristus mít vlastnosti, které se zdají neslučitelné? Klasická odpověď rozlišuje přirozenosti. Ježíš může lidsky trpět, aniž by se tím božská přirozenost stala smrtelnou. Toto rozlišení nesmí zůstat pouhou slovní formulí; výroky je třeba přesně vysvětlit.

Timothy Pawl zkoumá právě taková přisuzování a ukazuje, proč ne každá jednoduchá formule „jako Bůh/jako člověk“ již problém řeší. Jeho přístup pomáhá přesněji prověřit výtku rozporu. Osoba Krista přitom není rozdělena na dvě osoby; jeden Syn žije skutečně lidsky.

Matouš 1 a Lukáš 1 vyprávějí o početí Ježíše Božím působením. Maria se sama ptá na možnost, protože nepoznala muže. Text tedy událost nepředstavuje jako běžný proces rozmnožování.

Věta „Tak děti obvykle nevznikají“ nevyvrací nárok na zázrak. Popisuje právě pravidlo, z něhož zpráva tvrdí zvláštní výjimku. K vyvrácení by bylo třeba ukázat, že Boží jednání je nemožné nebo že konkrétní zpráva je nespolehlivá.

Tím není narození z panny dokázáno již samotnou svou logickou možností. Křesťané mu věří na základě svědectví Písma. Rozhovor by proto měl rozlišovat mezi biologickou pravidelností, možností božského jednání a věrohodností těchto textů. I srovnání s jinými příběhy narození musí doložit konkrétní shody a rozdíly.

Rozšířená úvaha zní: Kdo se vydává za božského, je buď vědomě nepravdivý, sám oklamaný, nebo skutečně ten, za koho se označuje. Směřuje proti neškodnému obrazu pouhého učitele morálky, jehož všeobsáhlé nároky člověk zároveň přijímá a přehlíží.

Partner v rozhovoru však může popřít, že Ježíš příslušný nárok skutečně vznesl, nebo předpokládat chybný výklad tradice. Takové námitky nejsou vyvráceny tím, že opakujeme tři možnosti. Nejprve musí být objasněn obsah a věrohodnost svědectví.

Navíc psychiatrická diagnóza na dálku na základě vyhrocené formule není na místě. Lepší je věcná otázka, zda Ježíšovo učení a jednání odpovídají jeho nároku. Argument je podnětem k přemýšlení o Ježíšově totožnosti, nikoli náhradou výkladu evangelií.

Pavel staví ukřižovaného Krista do středu svého zvěstování. Evangelia líčí popravu za Pontia Pilata. Tacitus rovněž spojuje Krista s popravou Pilatem za Tiberia. Prameny je třeba rozlišovat podle vzniku, účelu a přístupu k informacím.

Římská ukřižování mohla být prováděna různě. Proto bychom neměli každou moderní lékařskou rekonstrukci vydávat za zajištěný popis posledních Ježíšových hodin. Pro hlavní historickou otázku je rozhodující, že prameny podávají zprávu o popravě a nastalé smrti.

Potvrdit ukřižování ještě není totéž jako poznat jeho spásný význam. To, že Kristus zemřel za naše hříchy, je apoštolským výkladem tohoto dění. Historická událost a teologický význam patří v evangeliu k sobě, v argumentaci však musí být čistě rozlišovány.

Bible nezachází s hříchem jen jako s nedostatkem informací nebo nešťastnou chybou. Lidé stojí před svatým Bohem ve skutečné vině. Vykoupení, které zlo pouze přejmenuje, by nebylo spravedlivé k této vině a jejím obětem.

Římanům 3,21–26 spojuje Boží spravedlnost s ospravedlněním věřícího. Marek 10,45 popisuje Ježíšovo vydání sebe sama jako výkupné za mnohé. Kříž je proto více než příklad odvážné solidarity, i když zviditelňuje Boží lásku.

Otázka, co mohl Bůh učinit v každém myslitelném světě, přesahuje tyto texty. Písmo vysvětluje skutečnou cestu spásy, kterou Bůh chtěl: Syn se za nás vydává a Bůh daruje odpuštění na základě jeho díla. Náš náboženský výkon nedoplňuje toto dílo na dostatečnou platbu.

Námitka proti zástupnému smíření je srozumitelná: V běžném trestním právu nemůže potrestání náhodného nevinného odstranit vinu pachatele. Křesťanská odpověď by neměla tuto intuici smést ze stolu.

Novozákonní obraz je však širší. Ježíš přijímá své poslání dobrovolně; Otec a Syn nestojí proti sobě jako nemilující pachatel a zdráhavá oběť. Jan 10,17–18 zdůrazňuje Ježíšovo vlastní vydání sebe sama. 2. Korintským 5 spojuje kříž s Božím smiřujícím jednáním v Kristu.

Zastoupení spočívá na zvláštní osobě a poslání Ježíše, nikoli na všeobecném dovolení trestat nevinné. Neospravedlňuje proto ani lidské zneužívání, ani zakrývání zločinů. Pachatel je volán k pravdě; spása se zakládá na Kristu, nikoli na zlehčování jeho činu.

1. Korintským 15 spojuje smrt, pohřeb, vzkříšení a zjevení. Evangelia doplňují zprávy o hrobu a setkáních s Ježíšem. Historické argumenty zkoumají tato svědectví, jejich časové zařazení a možná alternativní vysvětlení.

Takzvaná metoda minimálních faktů se soustředí na zvlášť dobře zdůvodněné a široce uznávané údaje. I Habermas považuje zdůvodnění za důležitější než většinový souhlas. Alter a Slade navíc nabádají k prověřování složení literárních vzorků. Procentní údaj nenahrazuje pramenný doklad.

CHRISTOlogisch zakládá víru v Božím zjevení a využívá historickou práci k objasňování svědectví. Kdo předem vylučuje zázraky, již učinil světonázorové rozhodnutí. Kdo je považuje za možné, musí přesto prověřit konkrétní nárok vzkříšení. Obojí by mělo být v rozhovoru odkryto.

Pavel nejprve jmenuje Kristovu smrt za hříchy, jeho pohřeb, vzkříšení a zjevení různým svědkům. Poté rozlišuje své vlastní setkání od předchozích. Text nepředkládá pouhý soukromý symbolický výklad.

O přesném vymezení převzaté formule a datu jejího vzniku se diskutuje. Z textu jistě plyne, že Pavel předává něco přijatého. Vyznání datované na rok přesně z toho nesmí být konstruováno bez dodatečného zdůvodnění.

I zmínka o více než pěti stech lidech je Pavlovou zprávou, nikoli pěti sty dnes dochovanými nezávislými svědeckými výpověďmi. Toto rozlišení text uměle neoslabuje; chrání před přeháněním. Pavel uvádí svědky, protože mluví o skutečně nastalém vzkříšení, na němž podle jeho následujícího výkladu závisí křesťanská naděje.

Evangelia podávají zprávu, že ženy nalezly hrob prázdný a slyšely poselství Ježíšova vzkříšení. Příslušná vyprávění je nutné zkoumat v jejich znění. Rozdíly nesmějí být ani ignorovány, ani předčasně prohlašovány za rozpory.

Tvrzení, že prázdný hrob uznávají téměř všichni badatelé, je příliš silné. Sám Habermas jej odděluje od svého přísnějšího seznamu minimálních faktů. Historické zdůvodnění proto musí probíhat přímo na pramenech a nesmí být nahrazeno údajně jednomyslným hlasováním.

I při uznání prázdného hrobu zůstává logicky myslitelných několik vysvětlení. Křesťanský výrok spojuje nález se zjeveními a Božím jednáním. Otázkou tedy není jen to, zda byl hrob prázdný, nýbrž které vysvětlení odpovídá celému svědectví.

Pavel v 1. Korintským 15 jmenuje jednotlivé osoby a skupiny. Lukáš 24 a Jan 20–21 navíc podávají zprávu o rozhovorech, dotyku či jídlech. Křesťanský nárok tím přesahuje přetrvávající vzpomínku na Ježíšovy hodnoty.

Historicky je třeba rozlišovat: To, že člověk podává zprávu o zkušenosti, že je přesvědčen o její skutečnosti a že jeho výklad odpovídá, jsou různé výroky. Samotná upřímnost nedokazuje správný výklad. Není však ani důvodem výklad bez prověření odmítnout.

Alternativní vysvětlení musí být konkrétní. Které zprávy vysvětluje? Které vysvětluje jinak nebo odmítá a proč? Jediná nálepka jako „vidění“ tuto práci nevyřizuje. Stejně tak křesťané nesmějí se všemi zprávami o zjeveních zacházet jako se stejnorodými, zcela nezávislými protokoly.

Pavel se popisuje jako dřívější pronásledovatel církve a odvozuje svou službu ze zjevení Krista. Tato vlastní výpověď je pro jeho životopis významná. Skutky navíc vyprávějí o veřejném svědectví učedníků navzdory odporu.

Často slýchaný argument „Všichni apoštolové zemřeli jako mučedníci a jinak by odvolali“ přesahuje bezpečně doložitelné jednotlivé případy. U každé smrti by bylo třeba prověřit pramen, čas a skutečnou možnost odvolání. Paušální seznam to nenahrazuje.

Věcně silnější otázka zní, co Pavla a další svědky přesvědčilo o Ježíšově vzkříšení. Jejich nasazení může podtrhnout vážnost jejich přesvědčení. Zda bylo toto přesvědčení pravdivé, vyžaduje navíc prověření jeho obsahu a důvodů. Tak argument zůstává užitečný, aniž by tvrdil více, než svědectví unesou.

Lidé mohou mít intenzivní zkušenosti, jejichž výklad je sporný. Takovou možnost je třeba brát vážně a nesmí být používána k osobnímu ponižování. O osobách antiky nelze na základě několika textů stanovit jistou psychiatrickou diagnózu.

Bergeron a Habermas kriticky prověřují psychiatrická vysvětlení velikonočních zpráv, zvláště s ohledem na skupinové zprávy a různé situace. Jejich argumentace je odbornou pozicí, nikoli vyšetřením tehdejších svědků. Historická teze musí navíc vysvětlit, jak vznikly dochované texty.

Křesťanská námitka proto nezní jednoduše: „Halucinace neexistují.“ Zní: Která konkrétní hypotéza zkušeností vysvětluje tyto zprávy a jaké dodatečné předpoklady potřebuje? I otázku hrobu je třeba řešit samostatně. Samotný psychologický pojem nevyvrací vzkříšení; ovšem ani pouhá upřímnost svědků je nedokazuje.

Marek 15 líčí, že Pilát si před vydáním těla nechává smrt potvrdit setníkem. Jan 19 navíc podává zprávu o probodnutí kopím. Teze pouhého bezvědomí tedy nejprve odporuje výslovnému obsahu pramenů.

Kdo tyto údaje odmítá, musí pro to uvést důvody. Z obecné možnosti, že člověk přežije nebezpečné zranění, neplyne, že Ježíš přečkal popsanou popravu. Stejně tak by křesťanská odpověď neměla předstírat zpětnou lékařskou jistotu o každé jednotlivé příčině smrti.

Především návrat do nadále smrtelného, těžce poškozeného života není apoštolským poselstvím. Pavel říká, že vzkříšený Kristus již neumírá. Teze o přežití by proto musela vysvětlit jak tvrzené přežití, tak přechod ke zvěstování proměněného, nepomíjivého života.

Matouš 28,11–15 podává zprávu o tvrzení, že učedníci ukradli tělo. Tento text ukazuje, že samotné vyprávění takové protitvrzení zná. Není automaticky nezávislým protokolem o jeho skutečném vzniku.

Teze o krádeži potřebuje aktéry, příležitost a odůvodněný průběh. Navíc by musela vysvětlit, jak k ní odpovídají zprávy o zjeveních a například Pavlovo svědectví. K tomu jsou často nutné další předpoklady, které opět potřebují vlastní zdůvodnění.

Odpověď „Nikdo neumírá za lež“ je příliš paušální. Lidé umírají za nesprávná přesvědčení; rozhodující by bylo, zda někdo sám něco znal jako vědomě vymyšlené. Místo hádání motivů by obě strany měly prověřit své vysvětlení na dosažitelných pramenech. Pouhá možnost manipulace ještě není důkazem, že k ní došlo.

Je nesprávné, že každé nepravdivé vyprávění potřebuje staletí. Pověsti mohou vznikat rychle. Proto by křesťanská odpověď neměla argumentovat pouze domněle příliš krátkým časovým obdobím.

Na druhou stranu vzkříšení vymyšlené až mnohem později špatně odpovídá 1. Korintským 15 a osobním vztahům, které Pavel jmenuje v Galatským 1. Podložená alternativa musí vysvětlit, proč nejranější dochovaná křesťanská svědectví mají právě tento obsah a tyto vazby na svědky.

Je třeba rozlišovat vznik přesvědčení, jeho ústní předávání a literární utváření pozdější zprávy. I kdyby byl určitý vyprávěcí rys redakčně utvářen, automaticky z toho neplyne, že událost, která je jeho základem, je vymyšlená. Stejně tak rané předání samo ještě nedokazuje svou pravdivost. Konkrétní prověření pramenů zůstává rozhodující.

Lukáš 24 zdůrazňuje totožnost Vzkříšeného s Ježíšem a jeho tělesnost. Jan 20 spojuje setkání s jeho ranami. Současně život vzkříšení není pouhým oživením ke starému, opět smrtelnému bytí.

Pavel v 1. Korintským 15 rozlišuje pomíjivé a nepomíjivé tělo. Jeho výraz „duchovní tělo“ v průběhu argumentace neznamená jednoduše „žádné tělo“. Protiklad popisuje tělo určované a proměněné Božím Duchem.

Čistě symbolický výklad proto mění tvrzený obsah. Pavel výslovně prohlašuje, že bez skutečného vzkříšení by víra byla marná. Křesťanství nechce říci jen to, že po porážce je možná nová naděje, nýbrž že Bůh v Kristu skutečně přemohl smrt.