Prameny a údaje o knize · CHRISTOlogisch

Text knihy · 4., opravené vydání 2026

Seznam literatury

Anderson, James N.; Welty, Greg: „The Lord of Non-Contradiction: An Argument for God from Logic“, nepublikovaný rukopis. Dostupné online na: https://www.proginosko.com/docs/The_Lord_of_Non-Contradiction.pdf (přístup dne 14.09.2025).

Bahnsen, Greg L.: Presuppositional Apologetics: Stated and Defended. Editoval Joel McDurmon. Powder Springs, GA; Nacogdoches, TX: American Vision; Covenant Media Press, 2008.

Bormann, Lukas: Der Brief des Paulus an die Kolosser. Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, 2012.

Chatraw, Joshua D.; Allen, Mark D.: Apologetics at the Cross: An Introduction for Christian Witness. Grand Rapids, MI: Zondervan, 2018.

Cheung, Vincent: Captive to Reason. bez místa vydání, 2004.

Cheung, Vincent: Systematic Theology. 2. vydání. Boston, MA: Reformation Online, 2005.

Cheung, Vincent: The View from Above. Boston, MA: Vincent Cheung, 2006.

Klement Alexandrijský: Teppiche (Stromata). Bibliothek der Kirchenväter. Bellingham, WA: Logos Bibelsoftware, 2024.

Davis, Oshea: The Undefeatable Worldview. vlastním nákladem, 2014.

DeMar, Gary (ed.): Pushing the Antithesis: The Apologetic Methodology of Greg L. Bahnsen. Powder Springs, GA: American Vision, 2007.

Dever, Mark: 9 Merkmale einer gesunden Gemeinde. 4. vydání. Waldems: 3L Verlag, 2018.

Dennison, William; Kloosterman, Nelson; Smith, Guy Prentiss (ed.): In Defense of the Eschaton. Essays in Reformed Apologetics. Eugene, OR: Wipf and Stock, 2015.

Dockery, David S.; Wax, Trevin: Christian Worldview Handbook. Nashville, TN: Holman Reference, 2019.

Duffy, R. Michael: „Review of Worldviews in Conflict: Choosing Christianity in a World of Ideas by Ronald H. Nash“. In: Journal of the Grace Evangelical Society 9/17 (1996).

Euklid: Euclid’s Elements. Editoval Thomas L. Heath. sv. 1. Medford, MA: Dover, 1956.

Evans, C. Stephen: Pocket Dictionary of Apologetics & Philosophy of Religion. Downers Grove, IL: InterVarsity Press, 2002.

Fesko, John V.: Reforming Apologetics: Retrieving the Classic Reformed Approach to Defending the Faith. Grand Rapids, MI: Baker Academic, 2019.

Fiedrowicz, Michael: Handbuch der Patristik. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2010.

Figl, Johann; Hübner, Hans; Wenz, Gunther (ed.): „Offenbarung“. In: Hans Dieter Betz; Don S. Browning; Bernd Janowski; Eberhard Jüngel (ed.): Religion in Geschichte und Gegenwart. 4. vydání. Tübingen: Mohr Siebeck, 2003.

Frame, John M.: The Doctrine of the Knowledge of God. A Theology of Lordship. Phillipsburg, NJ: P&R Publishing, 1987.

Frame, John M.: Cornelius Van Til: An Analysis of His Thought. Phillipsburg, NJ: P&R Publishing, 1995.

Freudenberg, Matthias: Der uns lebendig macht. Der Heilige Geist in Leben, Glaube und Kirche. Neukirchen-Vluyn: Neukirchener Verlag, 2018.

Geisler, Norman L.; Saleeb, Abdul: Answering Islam. The Crescent in Light of the Cross. 2. vydání. Grand Rapids, MI: Baker Books, 2002.

Gottschalk, Linda: „Van Til, Cornelius“. In: Ed Hindson; Ergun Caner (ed.): The Popular Encyclopedia of Apologetics. Surveying the Evidence for the Truth of Christianity. Eugene, OR: Harvest House Publishers, 2008.

Grudem, Wayne: Biblische Dogmatik. Eine Einführung in die Systematische Theologie. Přeložil Volker Jordan. Theologisches Lehr- und Studienmaterial des Martin Bucer Seminars, sv. 29. Bonn; Hamburg: VKW; arche-medien, 2013.

Gropheim, Michael: „Nihilismus“. In: Hans Dieter Betz; Don S. Browning; Bernd Janowski; Eberhard Jüngel (ed.): Religion in Geschichte und Gegenwart. 4. vydání. Tübingen: Mohr Siebeck, 2003.

Hansberger, Andreas: „Induktion“. In: Albert Franz; Wolfgang Baum; Karsten Kreutzer (ed.): Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2007.

Harper, Thomas: The Metaphysics of the School. sv. 1. London: Macmillan and Co., 1879-1884.

Hund, Johannes: „Gründliche, reine, richtige und abschließende Wiederholung und Erklärung etlicher Artikel der Augsburger Konfession“. In: Johannes Hund; Hans-Otto Schneider (ed.): Unser Glaube. Die Bekenntnisschriften der evangelisch-lutherischen Kirche. 2. vydání. Gütersloh: Gütersloher Verlagshaus, 2021.

Hunt, June: Schlüssel zur biblischen Seelsorge. sv. 1-5. Straubing: Precept Ministries International, 2006-2008.

Jones, Mark; Beeke, Joel R.: Systematische Theologie der Puritaner. Přeložil Wilhelm Schneider. Waldems: 3L Verlag, 2019.

Jung, Friedhelm: Glaube kompakt. Grundzüge biblischer Dogmatik. 4., opravené a rozšířené vydání. Bornheim; Bonn: Lichtzeichen Verlag, 2018.

Kaldewey, Jens: Römer. Die Bibel für Kopf und Herz (Der Bibletunes-Kommentar). online publikace. Bibletunes.de; Faithlife, 2022.

Lewis, Clive Staples: „Is Theology Poetry?“ In: týž: They Asked for a Paper. London: Geoffrey Bles, 1962.

Lewontin, Richard: „Billions and Billions of Demons“. In: The New York Review of Books, 9. ledna 1997, s. 31. Recenze knihy Carl Sagan: The Demon-Haunted World: Science as a Candle in the Dark.

Linnemann, Eta: Bibelkritik auf dem Prüfstand. Wie wissenschaftlich ist die „wissenschaftliche Theologie“?, opravené vydání. Nürnberg: VTR, 2012.

Lisle, Jason: Eine Frage der Logik. Warum der Glaube an die Bibel die Grundlage rationalen Denkens ist. Bielefeld: Christliche Literatur-Verbreitung, 2022.

Lloyd-Jones, David Martyn: Gott der Heilige Geist. Přeložil Volker Jordan. 3. vydání. Friedberg: 3L Verlag, 2016.

Luther, Martin: „Disputation gegen die scholastische Theologie“. In: Wilfried Härle; Johannes Schilling; Günther Wartenberg (ed.): Der Mensch vor Gott. Deutsche Texte. Přeložil Wilfried Härle. sv. 1. Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, 2006.

MacArthur, John Jr.; Colson, Charles W.; et al.: Think Biblically! Recovering a Christian Worldview. Wheaton, IL: Crossway, 2003.

MacDonald, William: Kommentar zum Neuen Testament. 7. vydání. Bielefeld: Christliche Literatur-Verbreitung, 2018.

Melanchthon, Philipp: Schule und Universität, Philosophie, Geschichte und Politik. Editoval Michael Beyer; Stefan Rhein; Günther Wartenberg. 2., opravené vydání. sv. 1. Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, 2011.

Miller, Tim: „A Critique of David Hume’s On Miracles“. In: Maranatha Baptist Theological Journal 3/1 (2013).

Moreland, James Porter: „How Theistic Evolution Kicks Christianity out of the Plausibility Structure and Robs Christians of Confidence That the Bible Is a Source of Knowledge“. In: James Porter Moreland; Stephen C. Meyer; Christopher Shaw; Ann K. Gauger; Wayne Grudem (ed.): Theistic Evolution. A Scientific, Philosophical, and Theological Critique. Wheaton, IL: Crossway, 2017.

Morey, Robert A.: The Trinity: Evidence and Issues. Iowa Falls, IA: World Publishing, 1996.

Mühe, Ralf: Das Johannes-Evangelium. 2. vydání. Marienheide: BLB, 2020.

Müller, Klaus: „Grund (G.) / Kausalität (K.) / Ursache - Wirkung (UW.)“. In: Albert Franz; Wolfgang Baum; Karsten Kreutzer (ed.): Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2007.

Nichols, Larry A.; Mather, George A.; Schmidt, Alvin J.: Encyclopedic Dictionary of Cults, Sects, and World Religions. Grand Rapids, MI: Zondervan, 2006.

Pearcey, Nancy: Saving Leonardo. A Call to Resist the Secular Assault on Mind, Morals, and Meaning. Nashville, TN: B&H Books, 2010.

Pearcey, Nancy; Johnson, Phillip E.: Total Truth. Liberating Christianity from Its Cultural Captivity. Wheaton, IL: Crossway, 2005.

Ridderbos, Herman: Begründung des Glaubens. Heilsgeschichte und Heilige Schrift. Přeložil Joachim Guhrt; Ron Kubsch. 1. vydání. Bad Oeynhausen: Verbum Medien, 2025.

Rienecker, Fritz; Maier, Gerhard; Böhlemann, Helmut; et al.: „Elemente“. In: Lexikon zur Bibel. Witten: SCM R. Brockhaus, 2017.

Russell, Bertrand: Probleme der Philosophie. 2. vydání. Hamburg: Rowohlt, 2003.

Rushdoony, Rousas John: By What Standard? An Analysis of the Philosophy of Cornelius Van Til. Vallecito, CA: Ross House Books, 1995.

Schirrmacher, Thomas: Die Vielfalt biblischer Sprache. Bonn: VKW, 2017.

Schirrmacher, Thomas; Wünch, Hans-Georg (ed.): Das Gesetz der Liebe: Gott - Glaube - Ethik. sv. 1. 6. Auflage. Nürnberg; Hamburg: RVB; VTR, 2020.

Senn, Felix: Verantwortet Glauben. Fundamentaltheologie. sv. V. Zürich: Theologischer Verlag Zürich, 2016.

Sjöstedt-H., Peter: Neo-Nihilism: The Philosophy of Power. vydání pro Kindle, 22. dubna 2015. ASIN: B00HN844QI.

Sproul, Robert Charles: Gibt es Gott? Editoval Florian Gostner. Přeložil Katie Domke. Fragen zum christlichen Glauben. 1. vydání. Bad Oeynhausen: Verbum Medien, 2022.

Tomáš Akvinský: Summa contra gentiles. sv. 5. Přeložil Fathers of the English Dominican Province. London: Burns Oates & Washbourne, 1924.

Vorgrimler, Herbert: „Apologetik“. In: Neues Theologisches Wörterbuch. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2008.

Vorgrimler, Herbert: „Nihilismus“. In: Neues Theologisches Wörterbuch. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2008.

Vorgrimler, Herbert: „Prinzip“. In: Neues Theologisches Wörterbuch. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2008.

Vorgrimler, Herbert: „Relativismus“. In: Neues Theologisches Wörterbuch. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2008.

Vorgrimler, Herbert: „Skepsis, Skeptizismus“. In: Neues Theologisches Wörterbuch. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2008.

Wagner, Harald: Dogmatik. Kohlhammer Studienbücher Theologie, sv.

18. Stuttgart: W. Kohlhammer, 2003.

Wendel, Saskia: „Regressus ad infinitum“. In: Albert Franz; Wolfgang Baum; Karsten Kreutzer (ed.): Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2007.

Więckowski, Bartosz: „Relativ / Relativismus“. In: Albert Franz; Wolfgang Baum; Karsten Kreutzer (ed.): Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2007.

Więckowski, Bartosz: „Prinzip“. In: Albert Franz; Wolfgang Baum; Karsten Kreutzer (ed.): Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie. Freiburg im Breisgau; Basel; Wien: Herder, 2007.

Poznámky pod čarou

1 Srov. John MacArthur Jr. a kol., Think Biblically! Recovering a Christian Worldview, Wheaton: Crossway, 2003, s. 11-13; R. Michael Duffy, „Review of Worldviews in Conflict: Choosing Christianity in a World of Ideas by Ronald H. Nash“, in: Journal of the Grace Evangelical Society, sv. 9, č. 17 (1996), s. 84. Ronald Nash popisuje světonázor jako myšlenkový model uspořádání, pomocí něhož člověk — vědomě či nevědomě — zařazuje všechno, čemu věří, co prožívá a čemu rozumí. Je to vnitřní rastr, s jehož pomocí vykládáme a posuzujeme svět. Každý světonázor podle Nashe začíná předpoklady, tedy přesvědčeními, která nejprve nedokazujeme, nýbrž je přijímáme jako východisko. Křesťanský světonázor pro něj spočívá na dvou takových základních předpokladech: že existuje věčný, osobní, trojjediný Bůh Stvořitel — a že se tento Bůh zjevil v neomylné a bezchybné Bibli.

↩ Zpět k místu poznámky 1

2 Srov. Nancy Pearcey, Saving Leonardo: A Call to Resist the Secular Assault on Mind, Morals, and Meaning, Nashville: B&H Books, 2010, kapitola 3 („Sex, Lies, and Secularism“), zejména oddíly „PoMoSexual Alienation“ a „Bodies Matter“. Pearcey zde navazuje na koncept „fact/value split“ Francise Schaeffera a ukazuje, jak jej postmodernismus neruší, nýbrž radikalizuje: Biologická skutečnost těla (fakt) je podřízena subjektivnímu výkladu (hodnotě). Gender se stává svobodnou, proměnlivou konstrukcí, zcela odtrženou od tělesné anatomie. Člověk se odcizuje vlastnímu tělu a žije proti řádu stvoření danému Bohem. Tělo ztrácí svou důstojnost, protože je popírán jeho Bohem určený význam. Biblická antropologie naproti tomu ctí tělesnou identitu jako Boží dar a výraz Božího obrazu (srov. Ps 139; Gen 2,23; Mt 19,6). Pearcey zde mluví o metafyzické ztracenosti — následku nejen morálního, nýbrž světonázorového svedení.

↩ Zpět k místu poznámky 2

6 Srov. Fritz Rienecker a kol., „Elemente“, in: Lexikon zur Bibel, Witten: SCM R. Brockhaus, 2017, s. 273; Thomas Schirrmacher, Die Vielfalt biblischer Sprache, Bonn: VKW, 2017, s. 94; Michael Fiedrowicz, Handbuch der Patristik, Freiburg a j.: Herder, 2010, s. 614; Lukas Bormann, Der Brief des Paulus an die Kolosser, Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, 2012, s. 130. Výraz „živly světa“ (τὰ στοιχεῖα τοῦ κόσμου) označuje v Koloským 2,8 základní světské principy myšlení, které stojí v protikladu ke Kristu. Původně se jím rozuměly nejmenší stavební kameny nebo základní síly viditelného světa. V náboženském kontextu byly často chápány jako nadpřirozené mocnosti, jimž byli lidé podrobeni. Pavel v listu Koloským varuje před tím, aby se lidé nechali zajmout těmito předkřesťanskými a bezbožnými strukturami, ať už prostřednictvím filosofie, lidské tradice nebo kultických pravidel. Rozhodující je: Tyto způsoby myšlení působí duchovně a hlubokomyslně, ale nakonec jsou prázdné, protože nevycházejí z Krista. V kontextu tvé knihy tento verš působivě ukazuje, že vždy existují jen dvě možnosti: buď světonázor „podle živlů světa“ — nebo „podle Krista“.

↩ Zpět k místu poznámky 6

8 Srov. June Hunt, Schlüssel zur biblischen Seelsorge, sv. 1-5, Straubing: Precept Ministries International, 2006-2008; Herbert Vorgrimler, „Apologetik“, in: Neues Theologisches Wörterbuch, Freiburg a j.: Herder, 2008, s. 52; Mark Dever, 9 Merkmale einer gesunden Gemeinde, 4. vyd., Waldems: 3L Verlag, 2018, s. 140. Apologetika je dílčí oblast teologie, která se zabývá rozumnou a odůvodněnou obhajobou křesťanské víry. Pojem pochází z řeckého apologia, což znamená „obhajoba“ nebo „odpověď“. Cílem je ukázat, že víra v Boha, Bibli a Ježíše Krista není iracionální, nýbrž pravdivá a nosná. Odpovídá na námitky, objasňuje nedorozumění a ukazuje vnitřní logiku evangelia. Apologetiku přitom nelze ztotožňovat s evangelizací. Chce připravit půdu, aby evangelium vůbec mohlo být pochopeno a přijato. V této knize slouží právě tomuto účelu: Odstraňuje z cesty falešné předpoklady myšlení a zve k poznání biblického světonázoru jako jediného nosného základu pravdy, smyslu a naděje.

↩ Zpět k místu poznámky 8

9 Srov. Gary DeMar (ed.), Pushing the Antithesis: The Apologetic Methodology of Greg L. Bahnsen, Powder Springs: American Vision, 2007, s. 30; Greg L. Bahnsen, Presuppositional Apologetics: Stated and Defended, ed. Joel McDurmon, Powder Springs / Nacogdoches: American Vision / Covenant Media Press, 2008, s. 127; John M. Frame, The Doctrine of the Knowledge of God, Phillipsburg: P&R Publishing, 1987, s. 125-126; William MacDonald, Kommentar zum Neuen Testament, 7. vyd., Bielefeld: CLV, 2018, s. 1325. Presupoziční apologetika vychází z toho, že v myšlení neexistuje neutrální výchozí pozice. Každý člověk má základní předpoklady, z nichž posuzuje svět, i tehdy, když se považuje za „objektivního“ nebo „otevřeného“. Bible ukazuje, že Bůh jako Pán a vlastník celého stvoření vznáší nárok na každé myšlení. Proto by bylo rozporem jednat o Bohu ze zdánlivě neutrální perspektivy, jako by jeho existence byla sporná. Křesťané nemají argumentovat, jako by Boží slovo bylo pouze jednou možností z mnoha, nýbrž vycházet z absolutní autority a pravdy jeho zjevení. Neutralita by v tomto případě již znamenala zaujetí strany, ovšem proti Bohu. Z tohoto pohledu je každá konfrontace s Božím slovem rozhodnutím: Buď člověk uzná Krista jako Spasitele, nebo se s ním setká jako se Soudcem. Žádná mezipozice neexistuje.

↩ Zpět k místu poznámky 9

11 Také v matematice jsou důkazy možné jen tehdy, vycházíme-li z určitých základních předpokladů, které samy nejsou dokazovány. V klasické geometrii je slavným takovým nedokazatelným východiskem axiom rovnoběžek. Zjednodušeně říká, že k dané přímce a bodu mimo tuto přímku existuje právě jedna rovnoběžka. Tento axiom nelze odvodit z jiných předpokladů a jednoduše se stanovuje jako základ. V moderní matematice tvoří Zermelova-Fraenkelova teorie množin (s axiomem výběru) nejrozšířenější základ. Definuje základní pravidla, podle nichž se zachází s množinami — základními stavebními kameny matematiky. Každý matematický důkaz tedy předpokládá systém axiomů, který není zpochybňován, nýbrž přijímán. Bez této „víry“ v axiomy by nebylo možné odvodit jediný teorém (dokázanou matematickou větu). Právě matematika tak potvrzuje, že i její zdánlivě čistě racionální výsledky nakonec spočívají na předpokládané víře.

↩ Zpět k místu poznámky 11

13 Srov. Philipp Melanchthon, Schule und Universität, Philosophie, Geschichte und Politik, ed. Michael Beyer, Stefan Rhein a Günther Wartenberg, 2., opravené vyd., sv. 1, Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, 2011, s. 162; Klement Alexandrijský, Teppiche (Stromata), Bibliothek der Kirchenväter, Bellingham, WA: Logos Bibelsoftware, 2024, s. 379; Andreas Hansberger, „Induktion“, in: Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie, ed. Albert Franz, Wolfgang Baum a Karsten Kreutzer, Freiburg a kol.: Herder, 2007, s. 207; Martin Luther, „Disputation gegen die scholastische Theologie“, in: Der Mensch vor Gott: Deutsche Texte, ed. Wilfried Härle, Johannes Schilling a Günther Wartenberg, Přel. Wilfried Härle, sv. 1, Leipzig: Evangelische Verlagsanstalt, 2006, s. 27. Aristoteles rozpoznal, že vědění nelze odvozovat donekonečna. Pokud při každém požadavku na důkaz znovu hledáme důkaz pro tento důkaz, nikdy nedojdeme ke konci. Proto jsou zapotřebí první principy. Nazýval je archē, což znamená „počátek“ a zároveň „vládu“. Míní se tím: Existují východiska, která mají zároveň řídící sílu. Tyto zásady nedokazujeme — každý důkaz je již předpokládá. Jsou jako základy domu: Nesou celek, aniž by samy byly znovu podepřeny. Melanchthon tuto myšlenku převzal a vysvětlil ji pomocí geometrie. Tam existují zásady jako „Celek je větší než část“. Stojí na počátku, nahlížíme je a odtud se rozvíjí celý systém důkazů. Tak je tomu se všemi vědami: Potřebujeme výchozí body, které samy nejprve neodvozujeme. Klement Alexandrijský navíc objasnil, že na všechny otázky nelze odpovídat stejným způsobem. Některé lze objasnit smyslovým vnímáním, například: „Pršelo včera?“ Jiné se však dotýkají morálních nebo duchovních oblastí. Otázka Boží prozřetelnosti pro něj není pouze teoretickým problémem, nýbrž takovým, při němž odmítnutí zasluhuje napomenutí, protože vyjadřuje postoj vůči Bohu. To ukazuje: Poznání se netýká jen neutrálních faktů, nýbrž i naší odpovědnosti před Bohem. K vědecké metodě počítal Aristoteles také indukci — cestu od jednotlivého k obecnému. Pozorujeme mnoho jednotlivých případů a vyvozujeme z nich obecné pravidlo. Například: „Všechny labutě, které jsem viděl, jsou bílé — tedy jsou všechny labutě bílé.“ Indukce má ale meze: Nikdy nemůžeme vidět všechny případy. Příští labuť by mohla být černá. Proto indukce přináší užitečnou, ale nikdy konečnou jistotu. Na tomto pozadí je třeba chápat také Lutherovu kritiku. Říkal, že je třeba v teologii odložit „celého Aristotela“. Šlo mu o toto: Co je užitečné ve filosofii a přírodovědě, nestačí k poznání Boha. Boha nelze uchopit lidskou logikou nebo pouhým pozorováním. K tomu je třeba Božího sebezjevení v jeho slově. Rozum může sloužit, ale nemůže být posledním zdrojem pravdy o Bohu.

↩ Zpět k místu poznámky 13

14 Srov. Bertrand Russell, Probleme der Philosophie, 2. vydání (Hamburg: Rowohlt, 2003), s. 54-62. Bertrand Russell velmi jasně pojmenoval problém indukce. Kdykoli z toho, co jsme dosud viděli, usuzujeme na to, co se stane zítra nebo v budoucnu, činíme induktivní úsudek. Například: „Slunce dosud každé ráno vyšlo, tedy vyjde i zítra.“ To zní samozřejmě — ale není to logicky nutné. Proč? Protože tento závěr předpokládá, že se příroda bude i v budoucnu chovat stejně jako v minulosti. Právě tento princip — že příroda probíhá rovnoměrně a pravidelně — však nemůžeme dokázat, aniž bychom jej již mlčky přijali. Nemůžeme ze zkušenosti dokázat, že zkušenost je spolehlivá. Příklad: Představ si, že někdo řekne: „Protože oheň byl dosud vždy horký, bude horký i příště.“ Tato myšlenka spočívá na tom, že se oheň chová vždy stejně. To však není logická nutnost, nýbrž jen očekávání. Možná by příští oheň (teoreticky vzato) byl najednou studený. Pouze věříme, že tomu tak nebude. Russell ukazuje: Toto přesvědčení není výsledkem logiky. Pramení spíše ze zvyku našeho myšlení. Jsme zvyklí usuzovat ze vzorců na jejich opakování. Nikdy však nemůžeme dokázat, že tomu tak musí být. Důsledek: Každý induktivní úsudek je nakonec krokem víry. Důvěřujeme, že se svět bude zítra chovat stejně jako včera. Dokázat to však nemůžeme.

↩ Zpět k místu poznámky 14

15 Srov. Herbert Vorgrimler, Prinzip, in: Neues Theologisches Wörterbuch, Freiburg / Basel / Wien: Herder, 2008, s. 520; Bartosz Więckowski, Prinzip, in: Lexikon Philosophischer Grundbegriffe der Theologie, ed. Albert Franz, Wolfgang Baum, Karsten Kreutzer, Freiburg / Basel / Wien: Herder, 2007, s. 330; Euklid, Euclid’s Elements, ed. Thomas L. Heath, sv. 1, Medford (MA): Dover, 1956, s. 121. Ve filosofii se často mluví o „prvních principech“ nebo o „axiomech“, jde-li o základní východiska myšlení. Tyto pojmy spolu úzce souvisejí, mají však poněkud odlišný význam. První princip znamená úplně první počátek nebo původ. Je jako základní kámen, bez něhož nemůže stát celá budova. Odpovídá na otázku: Odkud vůbec mohu začít myslet a poznávat? Aristoteles jej nazýval archē — počátek a řídící síla zároveň. Axiom označuje zásadu, kterou nedokazujeme, nýbrž předpokládáme jako samozřejmou. V matematice je to zvlášť jasné: Eukleidés založil své „Základy“ na axiomech, jako například „Celek je větší než část.“ Nikdo to nemůže „dokázat“ — bezprostředně to nahlížíme a stavíme na tom vše další. Dobrým příkladem z každodenního života je sport: Kdo hraje tenis, musí pravidla přijmout již předem. Nikdo nemůže teprve uprostřed hry dokazovat, že „míč v autu“ je skutečně „v autu“. Bez těchto základních předpokladů by tenis nebyl hrou, nýbrž chaosem. Pravidla stojí na počátku a teprve umožňují hru. Podobně je tomu s myšlením: Než diskutujeme, přijímáme určité věci — logiku, jazyk, smysl pravdy — jinak bychom vůbec nemohli začít. Již Aristoteles rozlišoval: Axiomy platí obecně, hypotézy nebo definice jsou vymezeny úžeji. V novověku z toho Descartes učinil svůj slavný požadavek nepochybných principů, jako ve větě „Myslím, tedy jsem.“ Také Kant se tématu chopil, když ukázal, že existují principy, které můžeme uchopit pouze samotným rozumem. Jádrem je: Žádné myšlení neprobíhá bez výchozího bodu. Nelze všechno odůvodňovat donekonečna, jinak bychom nikdy nedošli k výsledku. Proto každý systém — ať matematika, přírodověda nebo teologie — potřebuje axiomy nebo první principy. To znamená: Když mluvíme o pravdě, musíme se nejprve poctivě ptát: Který axiom, který první princip tvoří základ mého myšlení? Právě v tomto bodě se rozhoduje, zda je světonázor nosný, nebo se hroutí sám v sobě.

↩ Zpět k místu poznámky 15

18 Richard Lewontin, „Billions and Billions of Demons“, in: The New York Review of Books, 9. ledna 1997, 31. Recenze knihy Carl Sagan, The Demon-Haunted World: Science as a Candle in the Dark. Anglický originál: „Our willingness to accept scientific claims that are against common sense is the key to an understanding of the real struggle between science and the supernatural. We take the side of science in spite of the patent absurdity of some of its constructs, in spite of its failure to fulfill many of its extravagant promises of health and life, in spite of the tolerance of the scientific community for unsubstantiated just-so stories, because we have a prior commitment, a commitment to materialism. [...] Moreover, that materialism is absolute, for we cannot allow a Divine Foot in the door.“

↩ Zpět k místu poznámky 18

24 Srov. Herman Ridderbos, Begründung des Glaubens. Heilsgeschichte und Heilige Schrift, přel. Joachim Guhrt a Ron Kubsch, 1. vyd., Bad Oeynhausen: Verbum Medien 2025, s. 47. Reformátoři mluvili o autopistia Písma (doslova „vlastní věrohodnost“). Mínili tím: Bible nepřijímá svou autoritu zvnějšku, nýbrž ji přináší sama se sebou. Je věrohodná, protože je Božím slovem, a ne proto, že ji církev „autorizuje“. Tento pohled stál v jasném protikladu k římskokatolickému učení, které prohlašovalo Bibli za autoritativní proto, že ji jako takovou uznala církev. Reformátoři jako Kalvín naproti tomu zdůrazňovali: Bible dosvědčuje sama sebe jako Boží slovo. Toto svědectví o sobě samé se však pro člověka stává účinným teprve tehdy, když Duch svatý otevře vnitřní oči (testimonium Spiritus Sancti), takže člověk pozná božské světlo v Písmu. Tím se objasňuje: Písmo je objektivně Božím slovem a Duch to činí subjektivně jistým („subjektivně jisté“ = osobní poznání, usvědčení a přesvědčení o tom, co platí objektivně).

↩ Zpět k místu poznámky 24

29 Srov. Gary DeMar (ed.), Pushing the Antithesis. The Apologetic Methodology of Greg L. Bahnsen, Powder Springs, GA: American Vision 2007, s. 277; Saskia Wendel, „Regressus ad infinitum“, in: Albert Franz, Wolfgang Baum a Karsten Kreutzer (ed.), Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie, Freiburg/Basel/Wien: Herder 2007, s. 340; Thomas Harper, The Metaphysics of the School, sv. 1, London: Macmillan and Co., 1879-1884, s. 585-586. Nekonečným regresem zdůvodňování se rozumí filosofický problém, kdy každé zdůvodnění samo potřebuje zdůvodnění, což lze teoreticky opakovat donekonečna. Bez posledního základu nebo nezpochybnitelného axiomu tak člověk upadá do nekonečného řetězce ospravedlnění, která nikdy nevedou k nosnému základu. Filosofie tento problém hodnotila různě: Kant například rozlišoval mezi Regressus (návrat do minulosti) a Progressus (postup do budoucnosti). V kritickém racionalismu je nekonečný regres uváděn v „Münchhausenově trilematu“, aby ukázal, že lidská zdůvodnění končí buď kruhovým úsudkem, nekonečným regresem nebo svévolným přerušením. Scholastická tradice naproti tomu zdůrazňovala, že takový nekonečný postup může být smysluplný jen tehdy, je-li zakotven v posledním základu, tj. v samotném Bohu. V apologetické perspektivě Bahnsena a Van Tila je nekonečný regres chápán jako doklad toho, že bez božského axiomu — Božího zjevení — není možné smysluplně zdůvodnit poznání: Teprve když se zastavíme u Boha jako absolutního původu, je regres přerušen a poznání umožněno.

↩ Zpět k místu poznámky 29

31 Srov. Wayne Grudem, Biblische Dogmatik. Eine Einführung in die Systematische Theologie, přel. Volker Jordan, sv. 29, Theologisches Lehr- und Studienmaterial des Martin Bucer Seminars, Bonn/Hamburg: VKW; arche-medien 2013, s. 729; D. Martyn Lloyd-Jones, Gott der Heilige Geist, přel. Volker Jordan, 3. vyd., Friedberg: 3L Verlag 2016, s. 37; Ralf Mühe, Das Johannes-Evangelium, 2. vyd., Hauskreiswelt, Marienheide: BLB 2020, s. 7. Jan 1,9 („pravé světlo, které osvěcuje každého člověka“) je v teologii hojně diskutován. V apologetice vědomé si předpokladů se verš nechápe ve smyslu všeobecného vykoupení, nýbrž jako poukaz na univerzální působení Krista. „Světlo“ se vykládá jako určitý druh základního poznání, které Bůh dává každému člověku — vědomí pravdy, morálky a smyslu. Grudem zde mluví o působení obecné milosti, které i nevěřícím umožňuje jednat morálně nebo alespoň částečně uchopit pravdu. Lloyd-Jones zdůrazňuje, že toto „světlo“ je spojeno s působením Ducha svatého ve svědomí: I nekřesťan v hloubi nitra ví o dobru a zlu, protože Bůh oslovil jeho srdce. Ralf Mühe ve svém komentáři k Janovi poukazuje na to, že sám Kristus je zdrojem tohoto světla, které je dáno všem lidem. V apologetice je proto tento verš důležitý, protože ukazuje: Každý člověk již žije v oblasti vlivu božské pravdy. Kdo Boha popírá, nečiní tak tedy v naprosté nevědomosti, nýbrž v odporu vůči světlu, které vlastně zná.

↩ Zpět k místu poznámky 31

34 Srov. Klaus Müller, „Grund (G.) / Kausalität (K.) / Ursache - Wirkung (UW.)“, in: Albert Franz, Wolfgang Baum a Karsten Kreutzer (ed.), Lexikon philosophischer Grundbegriffe der Theologie, Freiburg/Basel/Wien: Herder 2007, s. 183; Harald Wagner, Dogmatik, sv. 18, Kohlhammer Studienbücher Theologie, Stuttgart: Verlag W. Kohlhammer 2003, s. 432. Hume zkoumal, jak docházíme k předpokladu příčiny a následku. Jeho výsledek: Nikdy nemůžeme vnímat „nutné spojení“, nýbrž jen posloupnost událostí. Příklad: Vidíme, jak jedna kulečníková koule narazí do druhé a ta se pohne. Pozorujeme však pouze časovou posloupnost — nikoli „sílu“ nebo „nutnost“, která způsobuje, že druhá událost nutně plyne z první. Pro Huma proto „kauzalita“ není objektivním principem ve skutečnosti, nýbrž navyklým soudem lidského ducha: Protože pravidelně vídáme stejné posloupnosti, očekáváme je i v budoucnu. Zkušenost tedy poskytuje nanejvýš pravidelnosti, ale žádnou nutnost. Tím Hume klade otázku, zda zkušenost může nést a zdůvodnit samu sebe jako zdroj poznání. Právě zde se ukazuje mez empirismu: Poskytuje-li zkušenost pouze posloupnosti, ale žádnou nutnost, chybí jí základ k tomu, aby bezpečně zdůvodnila obecné pravdy nebo přírodní zákony.

↩ Zpět k místu poznámky 34

36 Srov. Herbert Vorgrimler, „Nihilismus“, in: Neues Theologisches Wörterbuch, Freiburg/Basel/Wien: Herder 2008, s. 459-460; Michael Gropheim, „Nihilismus“, in: Hans Dieter Betz a kol. (ed.), Religion in Geschichte und Gegenwart, Tübingen: Mohr Siebeck 2003, s. 320; R. C. Sproul, Gibt es Gott?, ed. Florian Gostner, přel. Katie Domke, 1. vyd., Fragen zum christlichen Glauben, Bad Oeynhausen: Verbum Medien 2022, s. 70. Nihilismem se rozumí postoj, který popírá smysl, pravdu a všeobecně platné hodnoty. Slovo pochází z latinského nihil = „nic“. Popisuje přesvědčení, že všechna měřítka, pravidla a životní cíle ztratily svou platnost, takže zbývá pocit prázdnoty a nesmyslnosti. Historicky se pojem objevil nejprve jako výtka proti idealismu (to byl filosofický směr, který stavěl ideje a myšlení nad viditelnou skutečnost). Později existovaly různé formy nihilismu, například v romantismu (umělecké a literární hnutí 19. století) nebo u Friedricha Nietzscheho, který chápal nihilismus jako zničení „zásvětních iluzí“ (tedy odmítnutí nadpřirozených nadějí). Filosof Max Stirner šel ještě dále a odmítl každý druh vnější vazby nebo autority („určování zvnějšku“). Dnes je nihilismus často chápán jako protiklad teismu, tedy přesvědčení, že existuje osobní Bůh. Pro nihilistu naproti tomu platí: Bez Boha nemá lidský život žádný konečný smysl.

↩ Zpět k místu poznámky 36

37 Srov. Johann Figl a kol., „Offenbarung“, in: Hans Dieter Betz a kol. (ed.), Religion in Geschichte und Gegenwart, Tübingen: Mohr Siebeck 2003, s. 462; Norman L. Geisler / Abdul Saleeb, Answering Islam. The Crescent in Light of the Cross, 2. vyd., Grand Rapids, MI: Baker Books 2002, s. 103; Friedhelm Jung, Glaube kompakt. Grundzüge biblischer Dogmatik, 4., opravené a rozšířené vyd., Bornheim/Bonn: Lichtzeichen Verlag 2018, s. 11. Podle islámského chápání je Korán posledním a dokonalým Božím zjevením (al-wahy), které měl Muhammad přijmout pod vnuknutím. Je považován za obraz nebeské prvotní knihy, která byla zjevována po částech, a je chápán jako všeobsáhlý kodex života a chování. Muslimové jej zároveň chápou jako potvrzení a dovršení dřívějších spisů, které obnovuje „věčnou pravdu Alláha“ a objasňuje spory minulých náboženství. Na rozdíl od Bible, která vznikala po mnoho staletí prostřednictvím různých lidských autorů pod božskou inspirací, vidí islám Korán jako hotovou knihu existující v nebi, kterou Muhammad pouze přijímal v diktované podobě.

↩ Zpět k místu poznámky 37

38 Srov. J. V. Fesko, Reforming Apologetics. Retrieving the Classic Reformed Approach to Defending the Faith, Grand Rapids, MI: Baker Academic, a Division of Baker Publishing Group 2019, s. 112; Rousas John Rushdoony, By What Standard? An Analysis of the Philosophy of Cornelius Van Til, Vallecito, CA: Ross House Books 1995, s. 145; John M. Frame, Cornelius Van Til. An Analysis of His Thought, Phillipsburg, NJ: P&R Publishing 1995, s. 429. Cornelius Van Til zdůrazňuje, že Bible se nestává věrohodnou teprve vnějšími důkazy nebo církevní autoritou, nýbrž sama sebe osvědčuje. Míní tím: Písmo je nejvyšším principem a nutným předpokladem každého pravdivého vědění. Není jedním textem z mnoha, nýbrž Božím neomylným slovem. Proto je „světlem“, skrze něž musí být chápány všechny ostatní skutečnosti. Bez Bohem inspirovaného Písma by nebyl absolutní Bůh, který pro nás vykládá naši skutečnost, a bez Boha by každý lidský výklad byl jen nejistý a útržkovitý. Van Til navíc vyzdvihuje úlohu Ducha svatého: Jen on přesvědčuje lidské srdce o božské autoritě Bible (testimonium Spiritus Sancti = svědectví Ducha svatého). Přitom platí: Bibli nelze oddělit od Krista, nýbrž je Kristovým vlastním svědectvím o sobě samém. To znamená, že její autorita nemusí být dokazována zvnějšku — spočívá výhradně na Božím sebezjevení a člověk ji uznává ve víře.

↩ Zpět k místu poznámky 38

39 Srov. Norman L. Geisler a Abdul Saleeb, Answering Islam. The Crescent in Light of the Cross, 2. vyd., Grand Rapids, MI: Baker Books 2002, s. 139-141, 147-148. Autoři ukazují, že islámský voluntarismus chápe Boha především jako absolutní vůli. Morálka v tomto modelu není výrazem Božího charakteru, nýbrž výhradně výsledkem jeho chtění: Dobré je to, co Bůh chce — nikoli proto, že je dobrý. Tím je Boží jednání nakonec myslitelné jako svévolné, takže by mohl přikázat i kruté nebo nespravedlivé věci, aniž by si odporoval. Tento pohled koření v radikálním zdůraznění jednoty (Tawḥīd), které vylučuje jakoukoli pluralitu v Bohu a je silně utvářeno novoplatónskými vlivy. Pokusy muslimských teologů vyřešit problém tím, že protiklady umísťují pouze do Boží vůle, nikoli do jeho podstaty, zůstávají neuspokojivé. Jednání je totiž vždy výrazem podstaty. Tak se relativizuje nejen Boží dobrota, ale také se nesmírně komplikuje otázka spásy a lidské odpovědnosti.

↩ Zpět k místu poznámky 39

40 Srov. John M. Frame, The Doctrine of the Knowledge of God, A Theology of Lordship, Phillipsburg, NJ: P&R Publishing 1987, s. 71; William Dennison a kol., In Defense of the Eschaton. Essays in Reformed Apologetics, Eugene, OR: Wipf and Stock 2015; J. V. Fesko, Reforming Apologetics. Retrieving the Classic Reformed Approach to Defending the Faith, Grand Rapids, MI: Baker Academic, a Division of Baker Publishing Group 2019, s. 108; Linda Gottschalk, „Van Til, Cornelius“, in: The Popular Encyclopedia of Apologetics. Surveying the Evidence for the Truth of Christianity, Eugene, OR: Harvest House Publishers 2008, s. 489. Cornelius Van Til odmítá představu takzvaných „hrubých faktů“, tedy myšlenku, že existují neutrální údaje, které se obejdou bez výkladu. Pro něj platí: Každý fakt je již vyložen Bohem, dříve než jej člověk vnímá. Proto je také každé lidské poznání nutně interpretací. Kdo tvrdí, že pozoruje čistě objektivně nebo bez hodnotových soudů, přehlíží, že sám pracuje s mlčky přijímanými předpoklady — se svými „brýlemi“. Van Til proto kritizuje myšlenku zcela neutrální vědy. Podle jeho názoru nemůže nikdy vést k biblickému Bohu, ledaže poruší vlastní principy. Místo toho požaduje vyjít z Božího zjevení. Pouze když vezmeme Bibli a zvláště Trojici jako východisko, lze správně chápat logiku, morálku, smysl a skutečnost. Pro Van Tila to znamená: Apologetika není pokusem neutrálně sbírat fakta, nýbrž promýšlet Boží myšlenky po něm a vidět svět z jeho perspektivy.

↩ Zpět k místu poznámky 40

43 Srov. John MacArthur Jr. a kol., Think Biblically! Recovering a Christian Worldview, Wheaton, IL: Crossway 2003, s. 47; Eta Linnemann, Bibelkritik auf dem Prüfstand. Wie wissenschaftlich ist die „wissenschaftliche Theologie“?, opravené vyd., Nürnberg: VTR 2012, s. 8; Gary DeMar (ed.), Pushing the Antithesis. The Apologetic Methodology of Greg L. Bahnsen, Powder Springs, GA: American Vision 2007, s. 25; John M. Frame, The Doctrine of the Knowledge of God. A Theology of Lordship, Phillipsburg, NJ: P&R Publishing 1987, s. 164; J. P. Moreland, „How Theistic Evolution Kicks Christianity out of the Plausibility Structure and Robs Christians of Confidence That the Bible Is a Source of Knowledge“, in: J. P. Moreland a kol. (ed.), Theistic Evolution. A Scientific, Philosophical, and Theological Critique, Wheaton, IL: Crossway 2017, s. 646. Tito autoři shodně zdůrazňují, že apologetika nesmí být provozována na domněle neutrální půdě, nýbrž musí být chápána jako duchovní konflikt mezi neslučitelnými světonázory (srov. 2Kor 10,4-5). Nevěra není neutrální a stejně tak nesmí být neutrálně vedena obhajoba víry. Bahnsen například vyzdvihuje, že Bible musí být položena jako základ, protože bez Božího slova není žádná pevná půda. Linnemann a Moreland navíc kritizují, že jak historickokritické zkoumání Bible, tak teistická evoluce stavějí ústřední biblické pravdy mimo oblast racionálního poznání, a tak je degradují na pouhá nekognitivní přesvědčení víry.

↩ Zpět k místu poznámky 43

45 Srov. Oshea Davis, The Undefeatable Worldview, bez místa vydání 2015, s. 33-34. Davis vysvětluje transcendentální argument (TAG) tak, že není pouze dalším důkazem vedle jiných, nýbrž ukazuje základní předpoklad veškerého myšlení. Klasické argumenty se pokoušejí ukázat, že Bůh pravděpodobně existuje nebo že pro něj svědčí indicie. TAG jde hlouběji: Ptá se, jaké podmínky musí být splněny, abychom vůbec mohli mluvit o „pravdě“, „logice“ nebo „morálce“. Odpověď: Pouze Bůh Bible pro to poskytuje nosný základ. Jakmile totiž nevěřící logicky argumentuje, vynáší morální soudy nebo provádí vědecký výzkum, již předpokládá principy (logiku, řád, závaznost), které v jeho vlastním světonázoru nemají oporu. Tím ve skutečnosti používá nástroje, které dávají smysl pouze v biblickém světonázoru. Davis proto zdůrazňuje, že TAG prokazuje všechny ostatní světonázory nejen jako nepravdivé, nýbrž jako nemožné: Vyvracejí samy sebe, protože bez biblických předpokladů by nemohly být ani zformulovány. TAG tedy neukazuje pouze, že křesťanská víra je pravdivá, nýbrž že je nutná — je podmínkou toho, aby myšlení, jazyk a poznání byly vůbec možné.

↩ Zpět k místu poznámky 45

O autorovi

Portrét autora z knižního vydání. Aktuální informace najdeš na stránce týmu.

Josef Dražil studoval teologii na Biblické škole Brake v Lemgu, kde v roce 2011 dokončil bakalářské studium. V současnosti absolvuje magisterské studium teologie se zaměřením na apologetiku na Semináři Martina Bucera. Profesně působí jako evangelista v misijní organizaci Bruderhand a věnuje se apologetické práci prostřednictvím platformy CHRISTOlogisch.

Knihou Na počátku byl axiom chce představit přístup k apologetice, který je v německy mluvícím prostředí dosud málo známý. Je přesvědčen, že tento biblický přístup je svou průrazností jedinečný: Učí smýšlet o Bohu velkolepěji — tak, jak se zjevil v Písmu — a uschopňuje k biblickému myšlení i v oblasti obhajoby víry. Cílem jeho práce je hájit Boží slovo v jeho autoritě, aby byl Bůh ctěn, církev budována a lidé mimo ni přiváděni k víře. Vedle své spisovatelské činnosti připravuje týdenní živé vysílání Logik des Glaubens na YouTube, nabízí semináře a workshopy k apologetice a evangelizaci a pravidelně se účastní veřejných rozhovorů a evangelizací ve velkých německých městech.

Další informace a kontakt

https://linktr.ee/christologisch

Apologetický kouč k této příručce

https://www.christologisch.de/apologetik/apologetikcoach/

Tiráž

4., opravené vydání 2026

Sazba a grafická úprava: autor Výroba a vydavatel: Independently published ISBN: 9798275117110

Biblické citace: Všechny biblické citace, není-li uvedeno jinak, pocházejí z Elberfeldské Bible 1927. Boží jméno je v celé knize jednotně uváděno jako JHWH.

Citace třetích stran: Všechny použité citace jsou řádně doloženy. Práva náleží příslušným autorům a vydavatelům.

Vyloučení odpovědnosti: Autor nepřebírá odpovědnost za obsah externích odkazů. Za obsah odkazovaných stránek odpovídají výhradně jejich provozovatelé.