Juda spojuje silný příslib s vážným úkolem: Boží milovaní jsou zachováni pro Krista — a mají se zachovávat v Boží lásce. Jak obojí patří k sobě?
K věci
Boží zachování dává víře oporu. Nečiní bdělost, obrácení a lásku zbytečnými. Juda 1 zakládá důvěru v Boží jednání; verše 20–23 ukazují, jak mají oslovení křesťané odpovědně žít.
1. Nejprve příslib, potom varování
Juda píše „povolaným“, kteří jsou milováni v Bohu Otci a zachováni pro Ježíše Krista. Začíná svůj list Boží náklonností. Teprve poté popisuje lidi, kteří se vloudili do církve, zneužívají milost k ospravedlňování nevázaného života a zapírají Ježíše Krista (Jud 3–4).
Toto pořadí je pastoračně významné: Čtenáři mají čelit skutečnému nebezpečí, ale stojí před ním jako lidé, kterým Bůh již učinil dobro. Společná spása a předaná víra tvoří východisko jejich nasazení. Juda je nevyzývá, aby si teprve zasloužili Boží lásku.
Současně musíme rozlišovat čtenáře a svůdce. O těch druhých je řečeno, že nemají Ducha (Jud 19). To je v souvislosti s Římanům 8,9 silná indicie proti jejich příslušnosti ke Kristu. „Milovaní“ jsou naproti tomu vyzýváni k modlitbě v Duchu svatém (Jud 20). List tedy nemluví ani výhradně o nevěřících, ani nerozlišeně o všech zúčastněných.
2. Co říká řecké „zachováni“
V Judovi 1 stojí tetērēménois (τετηρημένοις), příčestí perfekta pasiva od tēréō (τηρέω). Popisuje adresáty jako lidi ve stávajícím stavu zachování. Pasivní forma obrací pohled na zachování, které přijímají. V kontextu listu se jako základ nabízí Boží jednání.
Perfektum však není gramatickým kouzelným slovem pro nezvratnost. Ze samotné časové a vidové formy nelze odvodit úplné učení o trvání spásy. Kdo chce zdůvodnit konečné zachování věřících, musí zahrnout také kontext a další výroky Písma.
Ani samotné sloveso všude nestanovuje druh zachování. V Judovi 6 andělé „nezachovali“ svou oblast; Bůh je drží v úschově pro soud. Ve verši 13 je pro bludaře uchována temnota. Ve verši 21 se mají čtenáři zachovávat v Boží lásce. Stejné slovní pole tedy může označovat ochranu, držení nebo uchování k soudu. Rozhodující jsou vždy jednající, předmět a cíl.
Číst přesně
Slovo má spektrum významů. Věta z něj automaticky nepoužívá všechny významy současně. Otázka proto nezní pouze: „Co může tēréō znamenat?“, nýbrž: „Co znamená zde?“
3. Pro Krista — nebo skrze Krista?
Výraz Iēsoû Christō̂ tetērēménois obsahuje jméno Ježíše Krista v dativu. Překlad „zachováni pro Ježíše Krista“ chápe Krista jako toho, komu zachovaní patří a pro koho jsou zachováváni. Odpovídá cíli listu: očekávání jeho milosrdenství k věčnému životu a stání před Boží slávou (Jud 21.24).
Jiné překlady podávají souvislost jako „skrze Ježíše Krista“ nebo „v Ježíši Kristu“. Tyto možnosti smíme zmínit, ale nesmíme je smíchat do zdánlivě jednoznačného trojího výroku. Zejména zde před „Ježíšem Kristem“ nestojí předložka „v“. To, že křesťané jsou v Kristu a jsou skrze něj zachováváni, lze novozákonně dobře zdůvodnit; samo to však nerozhoduje konkrétní dativní funkci v Judovi 1.
K tomu přistupuje textová varianta na začátku verše: Vedle „milováni“ se v části tradice nachází „posvěceni“. Výraz „zachováni“, rozhodující pro naše téma, tím zůstává nedotčen. Různé německé překlady proto mohou odlišně znít již u prvního znaku identity.
4. Tři verše, které patří k sobě
Juda 1 — Přijaté zachování: Čtenáři jsou oslovováni jako zachovaní pro Krista.
Juda 20–21 — Žitá odpovědnost: Mají se budovat na své nejsvětější víře, modlit se v Duchu svatém, zachovávat se v Boží lásce a čekat na Kristovo milosrdenství.
Juda 24–25 — Důvěra ve chvále: Bůh je může zachovat před pádem a postavit je bez úhony s jásotem před svou slávu.
Verš 21 obsahuje v „zachovávejte se“ skutečný úkol. Doprovodné činnosti ukazují, jak toto setrvávání získává podobu: v apoštolské pravdě, modlitbě a naději. K tomu přistupuje milosrdná pomoc ohroženým lidem (Jud 22–23). Boží láska není vytvářena naším výkonem; náš život však může této lásce odpovídat nebo se jí prakticky uzavírat.
Verš 24 mimochodem používá jiné sloveso, phylássō, pro „zachovat“. Obsahově však chvalozpěv přebírá téma ze začátku. Chválí Boží schopnost zachovat a konečně představit své lidi. „Bůh může“ je přitom nejprve výrokem o Boží moci. Úplný závěr „Bůh nakonec spasí každého znovuzrozeného“ potřebuje navíc výroky o jeho zaslíbení a vůli. Právě zde jsou relevantní například Jan 6,37–40 a 10,27–29.
5. Jak souvislost chápe perspektiva Free Grace
Zde zastávaný výklad Free Grace rozlišuje mezi přijetím věčného života vírou v Krista a odpovědným životem již spaseného. Dobré skutky nejsou kupní cenou spásy. Jsou však Boží vůlí pro spasené a mají význam pro bližní, společenství s Bohem a posouzení jejich služby (Ef 2,8–10; 1Kor 3,11–15).
Z tohoto základu se Juda 1 čte jako ujištění lidí, kteří patří Kristu. Juda 21 je vyzývá k životu odpovídajícímu jejich povolání. Juda 24 nakonec obrací jejich pohled k Bohu, který je může přivést k cíli. Varování v tomto pohledu nejsou ani skrytou dohodou o výkonu, ani pouhou rétorikou. Mají odvracet skutečné svedení, hřích a ničivé následky.
Pro neztratitelnost věčného života se odvoláváme zvláště na Kristovy přísliby: Neztratí nic z toho, co mu Otec dal, a dává svým ovcím věčný život (Jan 6,39; 10,28). Juda je čten v tomto širším kontextu. Bylo by metodicky příliš odvozovat celé toto učení pouze z příčestí v Judovi 1.
Námitka a odpověď
„Pokud je zachování jisté, k čemu jsou pak varování?“
Varování je nesmyslné pouze tehdy, pokud v sázce není nic významného. Z toho neplyne, že vždy musí hrozit ztráta věčného života. Blud může poškozovat lidi, ničit vztahy, činit službu neplodnou a přinášet soud. Navíc může být samo varování prostředkem, jímž Bůh lidi chrání.
Jiní křesťanští vykladači chápou napomenutí jako prostředky Bohem zaručeného vytrvání nebo jako varování před možným konečným odpadnutím. Tyto výklady je třeba pečlivě prověřit na textu. Bylo by nefér ztotožňovat je s tvrzením, že praví křesťané nikdy nemohou těžce zhřešit: I zastánci těchto pozic obvykle počítají se skutečným selháním.
6. Petr a Démas: Co dokážou příklady
Petr zapírá Ježíše, přestože Ježíš se modlil za jeho víru a již mluví o jeho pozdějším obrácení (Lk 22,31–34.54–62). Jeho příběh ukazuje: Boží zachování a závažné lidské selhání se nevylučují. Současně ukazuje obnovu. Nelze proto z něj bez dalšího vyvozovat, že jakýkoli průběh pozdějšího odpadnutí od víry je již vysvětlen.
U Démase je nález užší. Objevuje se jako Pavlův spolupracovník a později jej opouští z lásky k současnému věku (Flm 24; 2Tim 4,10). O jeho konečném stavu spásy tam Pavel nečiní výslovný výrok. Démas je proto příkladem nevěrnosti ve službě, ale nikoli jednoznačným důkazem, že nikdy nebyl spasen, ztratil svou spásu nebo zůstal až do konce nevěřící.
Ani Hymenaios a Alexandr nesmějí být bez dalšího zdůvodnění považováni za nepochybné vzorové případy znovuzrozených odpadlíků. Kde Písmo ponechává otázku otevřenou, naše argumentace by ji neměla nahrazovat jistotou.
7. Vážné následky bez zmenšování milosti
To, že spása je dar, nečiní život po spáse bezvýznamným. V 1. Korintským 3,15 se výslovně rozlišuje ztráta díla a spása člověka. V 1. Korintským 11,30–32 popisuje Pavel zásadní kázeň v církvi a odlišuje ji od odsouzení se světem. Takové texty zdůvodňují, že závažné následky automaticky neznamenají ztrátu spásy.
Naopak nelze každý výrok o soudu předčasně redukovat na ztrátu odměny. Juda výslovně mluví o soudu nad bezbožnými a o věčném ohni. Obrazy musí vždy zůstávat u svých adresátů a ve svém kontextu. Rozlišení spásy a odměny pomáhá při čtení; čtení nenahrazuje.
Milost dává bezpečí u Krista a dobrý důvod k obrácení. Nedává dobrý důvod zlehčovat hřích.
Hlavní myšlenka z Judy 1.4.20–25
8. Co to znamená prakticky
Kdo věří v Krista, smí zakládat svou jistotu na jeho příslibu. Zároveň stojí za to konkrétně se ptát: Které učení utváří mé myšlení? Který hřích omlouvám? Koho bych měl milosrdně podpořit? Kde sám potřebuji pomoc?
Juda spojuje boj za pravdu s milosrdenstvím vůči lidem. Bdělost proto nesmí přejít ani v lhostejnost, ani v samospravedlivou tvrdost. List končí uctíváním, protože Boží velikost a věrnost tvoří poslední horizont. Z této důvěry mají křesťané jednat.
Biblické texty k ověření
Celý Judův list · Juda 1 v řeckém textu s tvary a textovými variantami. Další související texty: Jan 6,37–40; 10,27–29; Lukáš 22,31–34; Římanům 8,9; 1. Korintským 3,11–15; 11,27–32; Efezským 2,8–10; 2. Timoteovi 4,10. Odkazované texty kapitol jsou anglicky; výklad v článku podává souvislost německy.