Nový zákon nezní jako jediný hlas. Vypráví, učí, napomíná a utěšuje v různých situacích. Právě proto stojí za to pozorně se podívat na vazby, které jeho knihy drží pohromadě.
K věci
Jednota Nového zákona je jednotou různých svědků. Osobní vztahy, společně předávaná tradice a vzájemné uznání činí tuto jednotu historicky hmatatelnou. Přesvědčení o božské inspiraci jde dále: Je to teologický soud, nikoli automatický výsledek seznamu jmen.
1. Symfonie má rozlišitelné hlasy
Symfonie nežije z toho, že každý nástroj hraje stále stejný tón. Podobně nelze jednotu novozákonních spisů zaměňovat se stejnými formulacemi, totožnými důrazy nebo jedinou literární podobou. Evangelia vyprávějí o Ježíši; listy odpovídají na konkrétní otázky sborů. Společně svědčí o Božím jednání skrze Ježíše Krista, jeho smrti a vzkříšení.
Kdo chce tuto jednotu zkoumat, měl by rozlišovat tři roviny: Co tvrdí samotné spisy? Jaké historické vztahy lze rozpoznat? A jaký závěr z toho vyvozujeme o jejich božské autoritě? Tak se z nadšeného pozorování stává srozumitelná argumentace.
2. Lukáš, Marek a Pavel: konkrétní síť vztahů
V Koloským 4,14 je Lukáš označen za milovaného lékaře, ve Filemonovi 24 za spolupracovníka. Druhý Timoteovi 4,11 jej spojuje s Pavlem a označuje Marka za užitečného pro službu. Takové zmínky ukazují, že novozákonní zvěstování netvořily vzájemně izolované skupiny.
Lukáš 1,1–4 navíc popisuje předávání očitými svědky a nárok na pečlivé podání. Autor nestaví svou víru proti historickému pátrání. Své podání zdůvodňuje právě spolehlivou tradicí a důkladným zabýváním se událostmi.
To, že Lukáš používal také Markovo evangelium, je rozšířeným vysvětlením literárních shod. Lukáš 1 však Marka výslovně nejmenuje jako zdroj. Stejně tak samotná osobní vazba nedokazuje, který písemný dokument byl kdy použit. Zde musí přistoupit porovnání textů a historická rekonstrukce.
Doklad a závěr
„Lukáš a Marek byli spojeni“ je pozorování z listů. „Lukáš použil právě tuto verzi Markova evangelia“ je navazující literárněhistorická teze. Dobrá obhajoba Bible tento rozdíl označuje.
3. Marek a Petr: písemná a raná církevní svědectví
První Petrův 5,13 nazývá Marka „mým synem“, což dobře odpovídá blízkému duchovnímu vztahu. Skutky 12,12 zmiňují dům jeho matky Marie jako místo setkávání modlících se křesťanů. Marek tak patří do okruhu jeruzalémského sboru a později je zmiňován mezi Pavlovými spolupracovníky.
Další svědectví poskytuje Papias, jehož výrok předává Eusebios ve svých Církevních dějinách 3,39: Marek jako Petrův prostředník či tlumočník spolehlivě písemně zaznamenal jeho vzpomínky. Jde o ranou mimobiblickou tradici, kterou je třeba historicky brát vážně. Není to však totéž jako vlastní údaj v Markově evangeliu.
Také Silvanus oba okruhy spojuje. V 1. Petrově 5,12 je označen za věrného bratra a v 2. Korintským 1,19 za spolupracovníka při zvěstování. Jeho přesnou roli při sepsání nebo předání Petrova listu nelze z krátké věty úplně rekonstruovat. Dokládá však vztah, který odporuje paušálnímu stavění zcela izolovaného „petrovského“ a „pavlovského křesťanství“ proti sobě.
4. Jsou již novozákonní texty označovány jako „Písmo“?
První Timoteovi 5,18 spojuje přikázání o mlátícím volu z Deuteronomia 25,4 s větou, že dělník je hoden své mzdy. Tato druhá věta odpovídá Lukášovi 10,7. Je to pozoruhodný náznak autoritativního užívání tradice o Ježíši a možná raného uznání písemného Lukášova evangelia.
Verš ovšem Lukáše nejmenuje. Jako vysvětlení je třeba zvážit také společnou tradici Ježíšova výroku. Z paralely by se proto bez dalších argumentů nemělo vyvozovat přesné datum vzniku a celocírkevního uznání celého evangelia. Datování dotčených spisů je samo součástí historické diskuse.
Jasnější je 2. Petrův 3,15–16: Pavlovy listy jsou tam jmenovány vedle „ostatních Písem“. Současně se varuje před jejich překrucováním. Formulace jim přisuzuje vysokou váhu odpovídající Písmu. Ještě však neříká, že každý dnes známý Pavlův spis byl již všude k dispozici v uzavřené sbírce.
5. Drobné shody — s přiměřenou váhou
Marek 15,21 jmenuje Šimona z Kyrény jako otce Alexandra a Rufa. Tato jména zjevně mohla být pro čtenáře užitečná. Římanům 16,13 rovněž zdraví jistého Rufa. Pokud jde o téhož člověka, dobře by to odpovídalo spojení Markova evangelia s Římem.
Totožnost však zůstává nedokázaná. Stejné jméno ještě není jednoznačným ztotožněním osoby. A ani potvrzená totožnost by sama nedokazovala, že Marek napsal své evangelium v Římě. Indicie může podporovat historickou rekonstrukci, aniž by ji činila nutnou.
Souvislost je silnější tam, kde se setkává více různorodých dokladů. Tak očekávání přicházejícího Pána spojuje Pavlovo a Petrovo zvěstování (1Tes 5,2; 2Petr 3,10). Společný obraz zloděje navíc stojí v tradici Ježíšových slov (Mt 24,43–44). Společná tradice je zde vysvětlením shody; nečiní autory zcela nezávislými svědky každého jednotlivého znění.
6. Jednota zahrnuje konflikty a smíření
Skutky 15,36–40 otevřeně vyprávějí o sporu mezi Pavlem a Barnabášem kvůli Markovi. Druhý Timoteovi 4,11 později Marka znovu označuje za užitečného. Spisy tedy neuchovávají uhlazený příběh úspěchu. Dávají prostor selhání i obnovené spolupráci.
Démas představuje bolestný kontrast: Nejprve je označen za spolupracovníka, později Pavla opustil z lásky k současnému věku (Flm 24; 2Tim 4,10). Text vyslovuje vážný soud nad jeho chováním. Nepodává však podrobný popis jeho dalšího života a výslovně neprohlašuje, že Démas ztratil věčný život. I zde pomáhá nedoplňovat řečené zdánlivě jistými podrobnostmi.
7. Co z toho plyne pro inspiraci a kánon?
Uvedené vazby ukazují historicky zakořeněné, vzájemně komunikující apoštolské hnutí. Odporují obrazu pouhého náhodného shromáždění nesouvisejících náboženských textů. Lidská síť vztahů však sama nemůže prokázat božskou inspiraci. K tomu patří širší otázka Ježíše Krista, jeho nároku a autority jeho apoštolského svědectví.
Také uznání kánonu bylo historickým procesem. Eusebios v Církevních dějinách 3,25 rozlišuje mezi široce uznávanými a spornými spisy. Kdo v tomto procesu rozpoznává Boží vedení, nemusí proto tvrdit, že nikdy neexistovaly otevřené otázky.
Důvěra v Boží slovo nesílí tím, že nafukujeme indicie na důkazy. Stává se srozumitelnější, když pečlivě ukazujeme, co skutečně unesou.
Symfonie Nového zákona zůstává působivá: různé hlasy, konkrétní dějiny a společný střed v Kristu. Právě pozorný pohled nám pomáhá této jednotě rozumět a odpovědně ji zdůvodňovat.
K ověření
Lukáš 1,1–4; 10,7; Marek 15,21; Římanům 16,13; Koloským 4,10–14; Filemonovi 24; 1. Timoteovi 5,18; 2. Timoteovi 4,10–11; 1. Petrův 5,12–13; 2. Petrův 3,15–16. Raná církevní svědectví: Eusebios, Církevní dějiny 3,25 a 3,39 (anglický překlad).