Pavel vyzývá Tesalonické, aby se drželi jeho ústního a písemného učení. Dokazuje to již, že lze spolehlivě určit každou tradici později označenou za apoštolskou? Otázka „toho, kdo zadržuje“ v 2. Tesalonickým 2 tento problém názorně ukazuje.
Nezbytné rozlišení
O tom, že apoštolská tradice byla závazná, není spor. Zbývá prověřit, které pozdější učení skutečně pochází od apoštolů a s jakým zdůvodněním si dnes nárokuje tuto autoritu.
1. Ústní zvěstování bylo skutečně Božím slovem
První Tesalonickým 2,13 popisuje, jak sbor přijal zvěstované slovo jako Boží slovo. Druhý Tesalonickým 2,15 jej vyzývá, aby se držel tradic, které se naučil slovem nebo listem apoštolů. Evangelické chápání Písma by tyto výroky nemělo oslabovat.
Autorita poselství nezávisela na tom, že je Pavel zapsal inkoustem. Byl zmocněným apoštolem i při ústním vyučování. Rozhodující je však údaj o původu: Tesaloničtí mají zachovávat to, co se naučili od nás. Text nestaví každou pozdější církevní tradici na stejnou úroveň pouze pro její stáří.
Tím začíná vlastní diskuse. Jak lze pozdější výrok rozpoznat jako totéž apoštolské učení? Jaká svědectví dokládají jeho předávání? A jaký je jeho vztah k apoštolskému slovu, které máme písemně?
2. Konkrétní zkušební případ: „ten, kdo zadržuje“
Ve 2. Tesalonickým 2,5 Pavel připomíná své ústní vyučování. Původní čtenáři vědí, co či kdo zadržuje zjevení bezzákonného (2,6–7). Nám v listu chybí stejně výslovné určení. Proto dodnes existuje několik výkladů.
Je to poučný případ. Skutečně existovalo ústní vysvětlení, na které se Pavel odvolává. O jeho existenci není pochyb. Obtížnější je prokázat, že se nám jeho přesný obsah mimo list jednoznačně zachoval.
Názorné přirovnání
List zmiňuje: „Pamatuješ si, koho jsem tím myslel.“ Pozdější čtenáři tím vědí, že existovalo dřívější vysvětlení. Jeho obsah tím ještě neznají. Odkaz na tradici ještě není tradicí samotnou.
3. Co skutečně říkají Chrysostomos a Augustin
Jan Zlatoústý ve svém čtvrtém kázání k druhému listu Tesalonickým uvádí dva výklady: milost Ducha a Římskou říši. Dává přednost druhému a vysvětluje, proč se Pavel mohl vyjadřovat politicky opatrně. Jeho podání tedy dokládá ranou diskusi o výkladu; nepředkládá jednoduše jednoznačnou odpověď přejímanou všemi. Chrysostomos, Homilie 4 k 2. Tesalonickým.
Augustin je v díle O Boží obci 20,19 zvlášť otevřený. Přiznává, že nezná přesný smysl temné formulace, a předkládá různé domněnky. Výklad vztahující se k Římské říši pokládá za obhajitelný. Připisovat mu prosté tvrzení „Satan je ten, kdo zadržuje“ nepodává tuto pasáž správně. Augustin, O Boží obci, kniha 20, kapitola 19.
Tato svědectví jsou cenná právě tím, že zviditelňují hranice vědění svých autorů. Odvolávání na církevní otce nenahrazuje prověřování pramenů. Musíme rozlišovat, zda autor popisuje vlastní přesvědčení, cizí výklad nebo svou nevědomost.
4. Jaký katolický nárok se tím vůbec prověřuje?
Spravedlivá kritika musí katolickou pozici měřit jejími vlastními směrodatnými texty. Dei Verbum 9–10 popisuje Písmo a posvátnou tradici jako úzce spojené předávání téhož Božího slova; závazný výklad je svěřen učitelskému úřadu církve. Učitelský úřad má slovu sloužit. Netvrdí se tím, že každý církevní otec je neomylný v každém jednotlivém výkladu. Dei Verbum 9–10.
Proto by závěr byl příliš silný: „Existovaly různé výklady toho, kdo zadržuje; tudíž je vyvráceno celé katolické učení o tradici.“ Takový závěr potřebuje další premisy. Jednotlivé exegetické neshody ještě nevyvracejí každou podobu církevní tradice.
Případ však zasahuje silnější, někdy vznášený nárok: představu, že pouhý odkaz na ústní apoštolské učení nám dnes automaticky poskytuje jednoznačnou odpověď na každou s ním spojenou otázku. Právě tento automatický postup nefunguje. Je nutné ukázat konkrétní obsah a jeho spolehlivé předávání.
Tři otázky pro nárok tradice
Původ: Jaké doklady spojují dotčené učení s apoštoly?
Totožnost: Jde ještě o tentýž výrok, nebo o pozdější výklad a rozvinutí?
Autorita: Proč má právě toto předávání dnes platit jako závazné Boží slovo?
5. Co zde smysluplně znamená Sola Scriptura
Pozice vázaná na Písmo nemusí s tradicí zacházet jako s bezcennou. Bibli nepřijímáme bez dějin a nečteme ji jako první křesťané všech dob. Staré výklady, vyznání a dějiny kánonu mohou obohatit naše porozumění a odhalit vlastní slepá místa.
Rozhodující rozlišení spíše zní: Tradice je důležitým svědectvím, ale již svou pouhou existencí není neomylnou normou. Každé nárokované učení se musí nechat prověřit apoštolským svědectvím. Stáří, rozšíření a institucionální souhlas mohou být historickými indiciemi; nenahrazují prověření obsahu a původu.
Tento požadavek míří také na evangelické křesťany. Známý výklad se nestává neomylným tím, že jej zastává náš oblíbený kazatel nebo naše vlastní tradice. Kdo měří katolická tvrzení prameny, musí stejné měřítko uplatnit na sebe.
6. Ostřejší kritika je přesnější kritika
Případ toho, kdo zadržuje, umožňuje omezený, ale důležitý závěr: Ne každé ústní apoštolské vysvětlení lze dnes rekonstruovat se stejnou jistotou. Proto 2. Tesalonickým 2,15 sám nestačí jako důkaz apoštolského původu určitého pozdějšího učení.
Apoštolskou tradici ctíme tím, že přesně zkoumáme, co je skutečně apoštolské.
Tak zůstává diskuse věcná a zároveň náročná. Vyhýbá se nesprávným přisuzováním a klade silnější otázku: Jaké konkrétní zdůvodnění podpírá konkrétní nárok na autoritu?
Poznámka k pramenům přepracování
Dřívější verze směšovala názor moderního komentáře s patristickými pozicemi a připisovala Augustinovi určení, které takto není doloženo. Toto přisouzení je zde opraveno. Směrodatná jsou výše přímo odkazovaná původní díla či oficiální dokumenty. Biblické texty: 1. Tesalonickým 2,13; 2. Tesalonickým 2,1–15; Skutky 17,11.