Ježíš dává věčný život. Nový zákon zároveň vyzývá křesťany k věrnosti, vytrvalosti a bdělosti. Jak tyto výroky patří k sobě, aniž se z daru stane odměna za výkon?
Nosné rozlišení
Věčný život se přijímá; žitá věrnost se posuzuje. Jistota spásy má základ v Kristu a jeho příslibu. Naše rozhodnutí přesto zůstávají významná: pro druhé lidi, pro náš duchovní život a pro skládání účtů před naším Pánem.
1. Jistota začíná u Kristova zaslíbení
Ježíš v Janovi 5,24 prohlašuje, že věřící má věčný život a přešel ze smrti do života. Jan 6,37–40 spojuje přijetí toho, kdo k němu přichází, s jeho úkolem zachovat ty, kteří mu byli svěřeni, a vzkřísit je v poslední den. Jan 10,27–29 zdůrazňuje ochranu jeho ovcí.
Zde zastávaný výklad Free Grace bere tyto přísliby jako základ jistoty spásy. Věřící si věčný život nemusí ani zasloužit pozdějšími skutky, ani jej zachovávat minimálním množstvím duchovního úspěchu. Středem je spolehlivost Spasitele.
Křesťané, kteří tyto texty spojují s varovnými místy jinak, tím nutně nechtějí popírat Ježíšovu věrnost. Spravedlivá diskuse prověřuje jejich výklad, aniž jim ukvapeně podsouvá, že z Ježíše činí hříšníka. Taková podsouvání teologický spor neobjasňují.
2. Co znamená „cena v závodě“?
Pavel v 1. Korintským 9,24–27 používá obraz sportovního závodu. Mluví o cílevědomosti, sebeovládání a ceně. Kontextem je jeho služba evangeliu: Vzdává se oprávněných nároků, aby získal lidi (9,19–23).
V perspektivě Free Grace tento obraz popisuje odpovědný život již věřícího a možnost neosvědčit se ve službě. Řecké slovo adokimos ve verši 27 označuje něco či někoho, kdo neobstojí ve zkoušce. Jaký následek je tím míněn, je třeba vysvětlit z kontextu; slovo automaticky neznamená „odsouzený do pekla“.
Ani obraz závodu se nesmí přetěžovat. To, že v pozemském závodě vítězí pouze jeden, má ilustrovat odhodlanost běžců. Pavel tím neučí, že může být odměněn nebo spasen pouze jeden křesťan. Analogie přenáší bod srovnání, nikoli nutně každý detail obrazu.
Dar a odměna
Kdo dítěti daruje domov, může přesto ocenit jeho píli a napravovat jeho chování. Uznání jeho věrnosti není kupní cenou jeho příslušnosti. I tato ilustrace má hranice; biblický základ rozlišení spočívá zejména v Efezským 2,8–10 a 1. Korintským 3,11–15.
3. Boží posouzení je více než doplněk
První Korintským 3 rozlišuje mezi položeným základem, Ježíšem Kristem, a dílem na něm postaveným. Dílo může obstát nebo shořet. Pavel může výslovně mluvit o člověku, jehož dílo zanikne a který sám přesto bude spasen (3,15). Text tím rozlišuje spásu a ztrátu.
Druhý Korintským 5,10 připomíná odhalení našeho života před Kristovým soudným stolcem. Z těchto výroků neplyne lhostejnost ke zlu. Milost otevírá život odpovědnosti. Odměna navíc není důležitá pouze pro veřejně úspěšné křesťany; Bůh zná také skrytou službu a motivy srdce (1Kor 4,5).
Neměli bychom však každé varování ukvapeně vysvětlovat přesně stanoveným „stupněm odměny“. Některé texty jmenují konkrétní pozemské následky, jiné budoucí posouzení. Každému výroku je nejprve třeba porozumět v jeho vlastním kontextu.
4. Mohou věřící vážně zbloudit?
Listy varují skutečné sbory před sváděním. Pavel se obává, že by se Korinťané mohli nechat odvést od upřímnosti vůči Kristu a přijmout jiného Ježíše nebo jiné evangelium (2Kor 11,3–4). Druhý Petrův 1,8–9 popisuje duchovní neplodnost a zapomínání na očištění od dřívějších hříchů.
Taková varování odporují představě, že křesťan v zásadě nemůže morálně nebo věroučně sejít daleko ze správné cesty. Ve zde zastávaném pohledu může být selhání věřícího závažné, aniž zpětně ruší Kristův dar. Odpovídající reakcí je obrácení, náprava a nová závislost na Kristu.
U konkrétního člověka však neznáme celé srdce a celý příběh. Dřívější úřad, veřejné vyznání nebo pozdější odstup nám nedovolují neomylnou diagnózu jeho znovuzrození. Můžeme posuzovat výroky a činy, aniž tvrdíme něco o skrytém stavu spásy jmenovaného člověka.
5. „Nebyli z nás“ — co říká 1. Janova 2,19
Jan v 2,18–23 mluví o určitých odpůrcích, kteří zapírají Ježíše jako Krista a vztah Otce a Syna. Jejich odchod ukazuje, že nepatří k apoštolsky dosvědčené pravdě. Tento konkrétní christologický spor by se neměl přeskakovat.
Ve výkladu Free Grace může „z nás“ zvláště zdůrazňovat příslušnost k apoštolskému společenství a učení; významné je pro to také rozlišování mezi „my“ a „vy“ v listu (1,1–3; 4,4–6). Jiní chápou výrok zároveň jako odhalení nepřítomnosti znovuzrození. Verš v žádném případě není pozváním k posuzování každé životní krize a každé změny sboru podle stejného vzorce.
Zda popsaní učitelé původně pocházeli z určitého palestinského sboru, text neříká. Taková rekonstrukce se proto nesmí stát nosným důkazem.
6. „Kdo vytrvá až do konce, bude spasen“
U „zachránit“ zní důležitá otázka: Z čeho a k čemu? Slovo může v Novém zákoně označovat záchranu z tělesného nebezpečí, uzdravení nebo věčnou spásu. Tato významová šíře není oprávněním vybírat si pokaždé nejpohodlnější význam. Rozhodovat musí kontext.
Matouš 24,13 stojí v řeči o pronásledování, svádění a konci. Verš 22 výslovně mluví o přežití vzhledem ke zkráceným dnům. Proto někteří vykladači Free Grace chápou verš 13 jako příslib zachování v soužení posledního času. Toto čtení má v kapitole konkrétní oporu.
Zároveň musí zohlednit verš 9, který mluví také o zabitých učednících. Z toho plyne hranice: Nesmíme formulovat obecnou záruku, že každý věrný křesťan tělesně přežije každé pronásledování. Jiní vykladači chápou spásu ve verši 13 šířeji jako konečné zachování. Otázku je proto třeba zodpovědět celou řečí, nikoli izolovanou slovní rovnicí.
Proč vůbec vytrvávat?
Protože Kristus je hoden naší věrnosti a protože nevěrnost působí škody. Jistota spásy nás zbavuje strachu, že si musíme zasloužit Boží dar. Nezbavuje nás povolání milovat, odolávat pokušením a svým životem sloužit druhým.
7. Jistota, která osvobozuje k životu
Kdo neustále měří vlastní duchovní výkon, může ztratit ze zřetele, ke komu jeho víra směřuje. Kdo mluví pouze o bezpečí spásy, může zase přeslechnout výzvu k následování. Nový zákon spojuje pevný Kristův příslib s konkrétním napomenutím.
Sloužím Kristu, protože mu patřím. Nemusím mu teprve svou službou dokazovat, že mě smí spasit.
Proto smíme směle přicházet ke Kristu, vyznávat hřích, přijímat pomoc a znovu poslouchat. Jistota a bdělost stojí spolu: On je věrný a náš život před ním má význam.
Biblické texty k dalšímu přemýšlení
Jan 5,24; 6,37–40; 10,27–29; Efezským 2,8–10; 1. Korintským 3,11–15; 4,5; 9,19–27; 2. Korintským 5,10; 11,3–4; 1. Janova 2,18–23; Matouš 24,9–22.