Bůh je nesmrtelný. Ježíš je Bůh. Ježíš zemřel na kříži. Je to rozpor? Odpověď vyžaduje rozlišení, které vede přímo do středu křesťanské víry: Kdo je Ježíš — a v jaké přirozenosti podstupuje smrt?
Křesťanská odpověď
Na kříži vtělený Boží Syn skutečně zemřel jako člověk. Jeho božská přirozenost nepřestala existovat ani být božská. Nebyl to však ani člověk oddělený od Syna, kdo za nás zemřel.
1. Brát oprávněnou otázku vážně
Otázka „Jak může Bůh zemřít?“ může obsahovat skutečnou námitku: Pokud nesmrtelnost patří k božské podstatě, zdá se výrok o Ježíšově smrti odporovat jeho božství. Proto nestačí otázky paušálně odmítat jako bezargumentační. Měli bychom možný rozpor odhalit a prověřit.
Formální rozpor by nastal, kdybychom tvrdili, že Ježíš je v témže ohledu smrtelný i nesmrtelný. Křesťanské učení tvrdí něco jiného: Věčný Syn přijímá úplnou lidskou přirozenost, aniž se vzdává svého božství. Jako člověk může trpět a zemřít; podle své božské podstaty zůstává živým Bohem.
2. Jedna osoba, dvě přirozenosti
„Osobou“ se zde ptáme na jednajícího a trpícího — kdo. „Přirozeností“ se ptáme na co: božské nebo lidské bytí. Ježíš není spoluprací božské osoby s vedle stojící lidskou osobou. Jeden Syn je pravý Bůh a pravý člověk.
Jan 1,1–3 popisuje Slovo jako božské a účastné na stvoření; verš 14 vysvětluje, že se toto Slovo stalo tělem. Filipským 2,6–8 spojuje vysoké postavení Krista s jeho ponížením až k smrti. Židům 2,14–17 zdůrazňuje, že přijal tělo a krev, aby se zastal lidí.
Dvě přesné otázky
Kdo zemřel? Ježíš Kristus, věčný Syn, který se stal člověkem.
Jak mohl zemřít? Ve své skutečné lidské přirozenosti, se skutečným lidským tělem a lidským životem.
Toto pojmové rozlišení není úplným vysvětlením tajemství vtělení. Ukazuje však, proč výroky jednoduše nepotvrzují a nepopírají tutéž skutečnost zároveň. Kdo chce učení vyvrátit, musí se vypořádat s tímto skutečným tvrzením.
3. Jeho smrt nebyla pouhým zdáním
To, že božská přirozenost nebyla zničena, nečiní Ježíšovo utrpení neskutečným. Nový zákon mluví o jeho smrti, pohřbu a vzkříšení (1Kor 15,3–4). Ježíš lidskou slabost pouze nepředstíral. Skutečně na sebe vzal naši smrtelnost.
Smrt přitom neznamená, že Syn jako osoba přestal existovat. Lukáš 23,46 popisuje odevzdání jeho ducha Otci. Křesťanské učení proto může mluvit o skutečné smrti Syna, aniž tvrdí dočasnou neexistenci Boha nebo konec Trojice.
Ani Otec nezemřel na kříži. Otec posílá Syna; Syn se vydává. Boží jednota neruší osobní rozlišení. Tato přesnost chrání jak skutečnost kříže, tak vyznání trojjediného Boha.
4. Proč může tato jediná smrt prospět druhým?
Žalm 49,8–10 popisuje neschopnost obyčejných lidí navzájem se vykoupit ze smrti. Peníze a lidská moc nestačí. Samotný žalm nakonec směřuje naději k Božímu vykoupení (49,16). Z toho neplyne, že Bůh nemůže poslat zachránce nebo sám jednat ve vtělení.
Římanům 5,12–19 rozvíjí myšlenku zastoupení: Jako Adamovo jednání mělo následky pro mnohé, tak Kristova poslušnost přináší spásu. Srovnání nevysvětluje každou otázku smíření, ale ukazuje, že účinek jedné osoby nemusí být omezen na ni samotnou.
Židům 10,5–14 zdůrazňuje tělesné, jednou provždy uskutečněné Kristovo odevzdání a jeho účinnost. Oběť není dostatečná proto, že bychom mohli určité množství utrpení matematicky započíst proti určitému množství hříchů. Rozhodující jsou Boží vůle spasit, osoba Syna a jeho dokonalé odevzdání. Dobrovolně a bez vlastní viny se zastává hříšníků.
„Pak ale přece zemřel jen člověk?“
Slovo „jen“ tvrzení mění. Ježíš zemřel lidsky; z toho neplyne, že umírající byl pouze lidskou osobou bez božské identity. Způsob, jakým někdo něco prožívá, nevyčerpává otázku, kdo tento někdo je.
5. Přesně formulovat námitku proti zastoupení
Další námitka zní, že nikdo nesmí nést vinu jiného. Zde je třeba rozlišovat mezi osobním pachatelstvím a dobrovolným převzetím následků cizí viny. Ježíš se nestává pachatelem našich hříchů. Podle novozákonního svědectví se za nás vydává (1Petr 2,24; 3,18).
Tím nejsou morální otázky spravedlnosti a zastoupení vyřešeny, jsou však položeny přesněji. Kříž v křesťanském chápání není potrestáním nezúčastněné třetí osoby proti její vůli. Syn jedná v jednotě s Otcem a dává svůj život dobrovolně (Jan 10,17–18).
V rozhovoru s muslimy bychom měli toto křesťanské chápání vysvětlovat a zároveň naslouchat jejich skutečným námitkám. Nebylo by pevným důkazem vyvozovat z koránské věty o nesení cizího břemene pouhou slovní hříčkou souhlas s křesťanským učením o smíření. Oba texty je třeba číst v jejich vlastním kontextu.
6. Proč je přesná odpověď útěšná
Na kříži nestojí ani vzdálený Bůh, který lidské utrpení pouze pozoruje, ani pouhý člověk, který nás má vykoupit vlastní silou. Boží Syn se nám přiblížil ve skutečném lidství. Právě proto může Židům 4,14–16 zvát ke smělé důvěře v něj.
Syn se našeho lidství pouze nedotkl. Přijal je a šel za nás až do smrti.
Biblické a pojmové základy
Jan 1,1–14; 10,17–18; Filipským 2,6–11; Židům 2,14–17; 4,14–16; 10,5–14; Římanům 5,12–19; 1. Petrův 3,18. Ke klasickému rozlišení jedné osoby a dvou přirozeností viz také shrnutí chalcedonského vyznání v Kompendiu katechismu, otázky 87–89. Tento odkaz slouží pojmovému vysvětlení, nikoli přijetí všech tam zastávaných nauk.