„Samotné Písmo vede ke stále novým rozkolům. Závazný učitelský úřad naopak vytváří jednotu.“ Tento argument působí zprvu přesvědčivě. Co se však přitom srovnává — a co by pozorovaná jednota skutečně dokazovala?
Rozhodující otázka
Jednota je vzácná, ale jednota sama ještě nedokazuje pravdu. Musíme rozlišovat mezi společnou organizací, shodným učením a společenstvím ve víře. Teprve pak se lze smysluplně ptát na důsledky pravidla víry.
1. Co tvrdí „samotné Písmo“
Sola Scriptura ve svém věcném jádru znamená, že Písmo svaté je nejvyšší závaznou normou pro křesťanské učení. Neznamená, že každý čtenář je neomylný, že výklad nevyžaduje práci nebo že učitelé, vyznání a církevní dějiny jsou zbyteční.
Sbor proto může mít uspořádané učení, odpovědné vedení a jasná vyznání, aniž je staví na roveň autoritě Písma. Rozdíl spočívá v možnosti jejich opravy: I tradovaný výklad se musí nechat prověřit biblickým svědectvím.
Požadavek „Každý smí věřit, čemu chce“ by byl skutečně slabým základem závazného společenství. Není však totožný s nárokem stát společně pod Božím slovem.
2. Tři významy jednoty
Organizační jednota: Lidé patří k téže instituci a uznávají společné struktury vedení.
Jednota v učení: Shodují se v určitých výrocích o Bohu, Kristu a spáse.
Duchovní společenství: Setkávají se jako lidé, kteří patří Kristu, a společně slouží z této víry.
Tyto formy jednoty spolu souvisejí, ale jednoduše nesplývají. Společná organizace může obsahovat vnitřní věroučné konflikty. Naopak křesťané z různých svazů sborů se mohou shodovat v podstatných otázkách víry a spolupracovat.
Kdo tvrdí, že určité pravidlo víry přináší „více jednoty“, musí tedy vysvětlit, jakou jednotu myslí a jak ji zjišťuje. Počet názvů organizací k tomu nestačí.
3. Proč bývá srovnání často nesprávně nastavené
Je metodicky problematické srovnávat jedinou církev se všemi protestantskými organizacemi na světě a z jejich různého počtu přímo vyvozovat pravdivost pravidla víry. Politické dějiny, jazyk, zeměpisné oddělení, chápání sboru a otázky učení mohou přispívat ke vzniku samostatných svazů.
Stejně málo pomáhá libovolně vybraný protiseznam. Kdo srovnává pět zvlášť podobných evangelických sborů s pěti velmi odlišnými náboženskými společenstvími, neprovedl reprezentativní průzkum. Výsledek pak závisí již na výběru.
Často uváděné vysoké počty denominací navíc potřebují definici: Počítají se právně samostatné zemské organizace vícekrát? Jde o církve, sbory nebo systémy učení? Které skupiny se řadí k protestantismu? Bez těchto údajů číslo více ohromuje, než vysvětluje.
Jednoduchý příklad
Dva sbory mohou být organizačně oddělené a jednotné v evangeliu. Dva členové téže organizace mohou o vzkříšení smýšlet zcela odlišně. Organizační hranice proto nejsou spolehlivým měřítkem každé podoby jednoty víry.
4. Nevytváří učitelský úřad žádnou skutečnou jednotu?
Ano, společná učitelská autorita může podporovat institucionální jednotu i jednotu v učení. Evangelická kritika by to měla uznat. Katolickou pozici navíc nelze popisovat tak, jako by každý výrok každého nositele úřadu platil za neomylný. Její skutečné nároky je třeba prověřovat na základě jejích vlastních učitelských textů.
Takový nárok na autoritu však neukončuje každou otázku poznání. Zůstává třeba objasnit, proč je právě tato autorita božsky zmocněna, co závazně učila a jak se mají její výroky vykládat. Otázka výkladu tedy nemizí; týká se navíc textů učitelského úřadu.
Ani z toho neplyne, že učitelský úřad je neužitečný. Ukazuje to pouze hranici argumentu: Postup, jímž společenství rozhoduje spor, ještě není důkazem, že jeho rozhodnutí jsou neomylně pravdivá. Schopnost rozhodovat a pravda jsou různé vlastnosti.
5. Co musíme správně říkat o jiných křesťanech
Římskokatolická církev výslovně uznává křesťany mimo své plné viditelné společenství za bratry za předpokladů uvedených v jejím učení. Unitatis redintegratio 3 zároveň mluví o přetrvávajících rozděleních v učení a církevním životě. Paušální tvrzení, že katolíci v zásadě nemohou uznávat jiné křesťany za sourozence, by tedy bylo chybné. Unitatis redintegratio 3.
Stejně tak bychom neměli velmi odlišná náboženská společenství házet do jednoho pytle pouze pod označením „Bible plus neomylný vykladač“. Jejich představy o zjevení, autoritě a výkladu se liší. Kritizujeme-li konkrétní nárok, musíme jej konkrétně popsat.
Tato přesnost neznamená, že rozdíly v učení o spáse ztrácejí význam. Právě protože je evangelium důležité, měli bychom srovnávat skutečná učení a nebojovat proti zjednodušeným náhradním pozicím.
6. Vlastní zkušenost — cenná, ale nikoli statistický důkaz
V původním příspěvku jsem poukázal na své kazatelské služby v různých evangelických a svobodných sborech: mimo jiné v bratrských sborech, u baptistů, v letničních sborech, ve svobodných evangelických sborech a u mennonitů. Taková setkání umožňují zakoušet, že organizační hranice nebrání každému společenství v Kristu.
Tato zkušenost však není úplným průzkumem všech sborů. I mezi evangelikály existují bolestné rozkoly, nesmiřitelnost a lehkovážné vymezování. Princip Písma pro to není omluvou. Kdo se odvolává na Bibli, musí se postavit také jejím napomenutím k pokoře, trpělivosti a lásce (Ef 4,1–6).
7. Silnější rozhovor
Rozhodující otázka nezní pouze: Kdo má nejméně organizačních odnoží? Nýbrž: Jakou autoritu dal Kristus své církvi, jak rozpoznáváme její závazné učení a jak mu společně zůstáváme věrní?
Ježíš v Janovi 17 spojuje jednotu svých učedníků s pravdou. Pavel vyzývá k jednomyslnosti, aniž činí pravdu evangelia předmětem vyjednávání. Jednota by se proto neměla kupovat ani libovolným výkladem, ani neprověřeným podřízením lidskému nároku.
Společně naslouchat Písmu vyžaduje více než právo na vlastní názor: Vyžaduje ochotu nechat se napravovat Božím slovem.
K přečtení
Jan 17,17–23; Efezským 4,1–16; Skutky 17,11; 2. Timoteovi 3,14–17. Ke katolickému vlastnímu podání: Dei Verbum 9–10 a výše odkazovaný dekret o ekumenismu.