Jestliže se věčný život přijímá pouze vírou, jaký význam pak mají poslušnost, růst a vytrvalost? Rozhovor o svobodné milosti potřebuje jasné pojmy — a odvahu brát vážně i nejsilnější námitky.
Ústřední rozlišení
Posvěcení je Boží vůlí pro jeho děti. Není kupní cenou jejich synovství. Perspektiva Free Grace spojuje spolehlivost příslibu spásy se skutečnou odpovědností věřícího. Právě protože nás Kristus přijal, má náš život před ním váhu.
1. Co vlastně tvrdí Free Grace?
Východiskem jsou Ježíšovy přísliby: Kdo mu věří, má věčný život (Jan 5,24; 6,47). Pavel odlišuje spásu z milosti skrze víru od skutků jako jejího základu a bezprostředně poté mluví o dobrých skutcích, k nimž nás Bůh stvořil (Ef 2,8–10). Dar a jeho cíl patří k sobě, aniž se cíl stává dodatečnou vstupní podmínkou.
Free Grace proto neznamená ani to, že hřích je neškodný, ani to, že křesťan nemusí poslouchat Krista. Zde zastávaná pozice zní: Jistota věčného života spočívá na Kristu a jeho zaslíbení. Není podmíněna tím, že člověk později dosáhne určité míry poslušnosti nebo bude až do konce života vykazovat rozpoznatelnou bilanci úspěchů.
To je zároveň třeba odlišovat od pouhého náboženského úkonu. Zvednutí ruky, opakování modlitby nebo příslušnost ke sboru samy o sobě nespasí. Rozhodující je víra v Ježíše Krista. Protože srdce nerozpoznáváme neomylně, nesmí ani sbor z rituálu činit neomylné potvrzení znovuzrození.
2. Nejsilnější námitka: Nemění nový život skutečně člověka?
Námitka si zaslouží spravedlivé podání: Jestliže Bůh tvoří nový život, dává svého Ducha a obnovuje srdce, neměla by tato změna přinášet také ovoce? Texty jako Ezechiel 36,26–27 a Filipským 1,6 se proto chápou jako přísliby Bohem působené, nakonec vytrvalé obnovy. Kdo takto argumentuje, obvykle netvrdí, že křesťané budou okamžitě bez hříchu.
Odpověď Free Grace by proto neměla vyvracet požadavek absolutní bezhříšnosti, který partner v rozhovoru vůbec nevznáší. Vychází z jiné otázky: Zaručuje dar života určitou, pro nás rozpoznatelnou míru trvalého ovoce, která má sloužit jako prubířský kámen spásy? Nebo Bůh otevírá a zakládá nový život, jehož praktický rozvoj přesto může narušovat odpor, lenost a závažné bloudění?
Ezechielovo zaslíbení stojí v souvislosti s Boží obnovou a shromážděním Izraele. Jeho spojení s novou smlouvou je teologicky důležité. Samo o sobě však neposkytuje stupnici, podle níž bychom mohli spolehlivě poznávat znovuzrození jednotlivých lidí. Filipským 1,6 stojí v osobním oddílu díků a modliteb za sbor a jeho účast na evangeliu. Pavlova důvěra se bez dalšího zdůvodnění nesmí měnit v obecný diagnostický vzorec pro každý životní příběh.
Naše přesvědčení je: Bůh skutečně působí. Proto je růst možný a přikázaný. Právě konkrétní napomenutí věřícím však ukazují, že jejich jednání nesmíme jednoduše ztotožňovat s ideálem jejich nové identity.
3. Co říká 2. Petrův 1 o duchovní stagnaci
Petr začíná Božím darem: Jeho božská moc poskytla předpoklady pro život a zbožnost (2Petr 1,3–4). Následuje výzva s horlivostí rozvíjet ctnost, poznání, sebeovládání, vytrvalost, zbožnost a lásku (1,5–7). Boží zaopatření a lidská odpovědnost jsou bezprostředně spojeny.
Zvlášť poučný je verš 9: Kdo tyto vlastnosti nemá, je krátkozraký a zapomněl na očištění od svých dřívějších hříchů. Petr zde jednoduše neříká: „U tohoto člověka nikdy nedošlo k očištění.“ Právě připomenutí přijatého očištění se stává východiskem napomenutí. Duchovní neplodnost je v rozporu s tím, co Bůh vykonal.
Verš 10 vyzývá k upevňování povolání a vyvolení; verš 11 popisuje bohatě poskytnutý vstup do věčného království. V našem výkladu jde o potvrzování a rozvíjení povolání v žitém životě a o s tím spojené osvědčení. Jiné výklady zde více vidí potvrzení skutečného znovuzrození. Sporný bod je proto třeba zpracovat na textu: Jak spolu souvisejí již zmíněné očištění, současné selhání a budoucí naděje?
Udržet argument přesný
Ze skutečnosti, že křesťané jsou vyzýváni k růstu, samo o sobě ještě neplyne, že Bůh jejich růst nikdy nezaručuje. Přikázání může být i prostředkem, kterým Bůh dosahuje svého cíle. Pro pozici Free Grace jsou proto rozhodující popsané možnosti selhání a konkrétní následky — nikoli pouhá existence rozkazovacího způsobu.
4. „Ježíš je Pán“ — vyznání a způsob života
Kristova vláda nezávisí na tom, zda ji přiměřeně uznáváme. Má autoritu. Jsme-li mu neposlušní, nestává se tím méně Pánem; spíše se chováme v rozporu s jeho vládou. To vysvětluje, proč se Ježíš může lidí ptát, proč ho nazývají „Pane“, a zároveň nedělají, co říká (Lk 6,46).
Následující obraz stavby domu (6,47–49) ukazuje rozdíl mezi slyšením a konáním. Kdo Ježíšova slova slyší a zachovává, staví na pevném základě. Kdo pouze slyší, je nechráněn vystaven otřesu. Text naléhá na praktickou poslušnost. Neměl by se ani oslabovat na bezvýznamnou životní radu, ani bez zdůvodnění měnit v podrobný vzorec o ztrátě znovuzrození.
Podobně argumentuje Koloským 3: Protože věřící byli vzkříšeni s Kristem a jejich život je u něj ukryt, mají usmrcovat pozemské (3,1–5). Nová identita zakládá výzvu. Pavel neříká: Počkejte, zda váš výkon dokáže, že vůbec patříte Kristu. Volá je k životu odpovídajícímu jejich příslušnosti.
5. Mohou křesťané velmi těžce hřešit?
Listy Korintským odpovídají na tuto otázku tíživě jasně. Pavel musí sbor napomínat kvůli sporům, povyšování a závažnému sexuálnímu hříchu. V 1. Korintským 5,1–5 spojuje přísnou sborovou kázeň s cílem, aby duch dotčeného byl spasen v den Páně. Jeho jednání nezlehčuje, a přesto s případem nezachází pouze jako s důkazem, že dotyčný nikdy nemohl být křesťanem.
Důležitý je také 1. Korintským 11,27–32. Pavel mluví o vážných následcích nehodného zacházení s večeří Páně, až po nemoc a smrt. Zároveň rozlišuje Boží kázeň od odsouzení se světem. To není milost bez následků. Je to bolestná skutečnost otcovské nápravy.
První Korintským 3,11–15 dále rozlišuje mezi obstáním či shořením díla a spasením osoby. Bezprostřední kontext se týká budování sboru. Proto bychom z tohoto obrazu neměli vyčítat každý myslitelný životní příběh. Rozlišení mezi spásou a ztrátou vyslovené v textu však zůstává.
Pokud jsem přesto spasen — proč nehřešit?
Protože hřích odporuje Bohu, zraňuje lidi, ničí společenství a poškozuje náš vlastní život. Kdo považuje lásku za rozumnou pouze pod hrozbou věčného zatracení, podceňuje význam lásky. Boží přijetí je důvodem k vděčnosti a obrácení, nikoli pozváním ke zneužívání jeho důvěry.
6. Proč nestačí argument minutou
Někdy se argumentuje takto: Křesťan může být neposlušný minutu; pak i hodinu, měsíc a nakonec celý život. Jako logický důkaz je toto stupňování příliš rychlé. Z možnosti krátkého stavu automaticky neplyne jeho neomezené trvání. Někdo může na několik minut zadržet dech; z toho neplyne, že to dokáže libovolně dlouho.
Zda věřící může zůstat dlouho zatvrzelý nebo se dokonce veřejně odvrátit od víry, je proto třeba zdůvodňovat na základě Písma a jeho varování. Druhý Timoteovi 2,11–13 spojuje vážná slova o zapírání s Boží trvalou věrností; jak tyto výroky patří k sobě, vyžaduje pečlivý výklad. Řečnický přechod od „krátce“ k „navždy“ tuto práci nenahradí.
Naše jistota ostatně nespočívá na tom, že bychom mohli definitivně posoudit každý myslitelný mezní životní příběh. Spočívá na Kristově zaslíbení. Viditelně ničivé jednání můžeme a musíme posuzovat; celé srdce člověka zůstává známé Bohu.
7. Rozlišovat spásu a následování, aniž je oddělujeme
Ježíš v Lukášovi 14,25–33 mluví o ceně učednictví. Následování může zpochybnit vazby, majetek i osobní bezpečí. Dar věčného života a tato cena nejsou totožné: Dar se přijímá; následování se žije. Nesmějí z toho však vzniknout dvě morální třídy, z nichž jedna by byla povolána k lásce a druhá by se jí směla výslovně vzdát.
Každý křesťan je povolán k následování. Slovo „učedník“ se navíc v Novém zákoně používá různě podle kontextu: jako označení stoupenců, žáků i obecně křesťanů. Není proto dobrou metodou automaticky zařazovat každý výskyt do strnulé tabulky dvou tříd.
Jistota spásy smí pozvednout sklíčeného člověka: Kristus stačí. Tatáž milost může probudit lhostejného člověka: Tvůj život patří dobrému Pánu a má váhu. Obojí je potřebné. Učení o milosti nesílí zlehčováním varování; sílí tím, že je na jejich místě bere vážně.
Otázka posvěcení nezní: Jak ze sebe udělám Boží dítě? Zní: Jak žiji jako jeho dítě v síle a odpovědnosti, které mi dal?
K vlastnímu studiu
Jan 5,24; 6,47; Efezským 2,8–10; Ezechiel 36,22–28; Filipským 1,3–11; 2. Petrův 1,3–11; Lukáš 6,46–49; 14,25–33; Koloským 3,1–17; 1. Korintským 3,5–15; 5,1–5; 11,27–32; 2. Timoteovi 2,11–13. Zde zastávaný výklad Free Grace posuzují jiné křesťanské tradice na několika místech odlišně; společným prubířským kamenem zůstává příslušný textový kontext.