Dobří učitelé Bible jsou darem. Problematické je, když se z vděčnosti stane příslušnost k táboru: Pak již jméno učitele rozhoduje o tom, zda nasloucháme argumentu.
Oceňovat učitele — patřit Kristu
Učitel nám má pomáhat lépe rozumět Písmu. Nesmí nastoupit na místo jeho měřítka. Jména v názvu jsou příklady tohoto vzorce; nejsou paušálním hodnocením jmenovaných osob nebo jejich služby.
1. Starý problém nových oblíbených učitelů
V Korintu se jména stala rozpoznávacími znameními: Pavel, Apollos, Kéfas. Pavel odpovídá otázkou, zda je snad Kristus rozdělen a zda byl Pavel ukřižován za sbor (1Kor 1,10–13). Jeho měřítkem je příslušnost ke Kristu. Žádný služebník nesmí zaujmout Pánovo místo.
V 1. Korintským 3,5–9 Pavel rozvíjí obraz sázení a zalévání. Obě činnosti jsou potřebné, růst však dává Bůh. Z toho neplyne ani to, že učitelé jsou zaměnitelní, ani to, že kvalita není důležitá. Jejich služba je důležitá právě proto, že slouží většímu cíli: Lidé mají růst v Kristu.
Stranické myšlení se projevuje tím, že výrok váženého učitele prověřujeme méně pečlivě než výrok neznámého. Tatáž myšlenka nám náhle připadá přesvědčivá, jakmile nad ní stojí správné jméno. Nebo ji ukvapeně odmítneme, jakmile pochází z nesprávného tábora. To je problém našeho způsobu úsudku, nikoli teprve problém druhých.
2. Nikdo nečte bez předpokladů
K textu přistupujeme se svým jazykem, předchozími znalostmi a očekáváními. Náš sbor, vzdělání a dosavadní učitelé spoluutvářejí otázky, které klademe, i souvislosti, které rychle rozpoznáváme. To platí také pro autora tohoto článku.
Bylo by však přehnané tvrdit, že pravidla výkladu v zásadě nemohou být opravována samotným Písmem. Porozumění neprobíhá jen jedním směrem. Začínáme s předpoklady, čteme text, všímáme si napětí a můžeme svá pravidla i očekávání přehodnotit. Text může našim brýlím odporovat.
Rozhodující proto není tvrzení, že vůbec žádné brýle nemáme. Rozhodující je ochota nechat je přezkoumat. Dobrý výklad na textu ukazuje, proč předpokládá určitý význam. Rozlišuje pozorování, interpretaci a další teologický závěr.
Jednoduchý sebetest
Dokážu názor, který odmítám, představit tak, aby jeho znalý zastánce řekl: „Ano, to je můj argument“? Pokud ne, možná jsem zatím vyvrátil pouze karikaturu. Přísloví 18,17 připomíná, že první výpověď může působit přesvědčivě, dokud nedostane slovo druhá strana.
3. Naslouchat jiným hlasům, aniž bychom vše přejímali
Je užitečné poznat určité stanovisko také z jeho vlastních pramenů. Přesvědčený zastánce často vysvětlí, co má na mysli, přesněji než krátké shrnutí jeho odpůrce. To nás nezavazuje k souhlasu. Zlepšuje to základ pro odůvodněný úsudek.
Poctivé zkoumání se ptá: Jaké je nejsilnější biblické zdůvodnění tohoto názoru? Které texty mu působí potíže? Jaké potíže má můj vlastní názor? A které rozdíly snad vycházejí z odlišných pojmů, přestože jsme si v samotné věci bližší?
To neznamená učinit z každého hlasu bez prověření učitele sboru. Osobní četba, společné bádání, veřejné doporučení a pověření vyučováním jsou různá rozhodnutí. Pro každé z nich mohou být rozumné jiné požadavky. Otevřenost ke zkoumání a odpovědnost za ochranu si neodporují.
4. Zachovávat jednotu a růst k jednotě
Efezským 4,1–6 vyzývá k zachovávání jednoty Ducha ve svazku pokoje. Pavel to spojuje s pokorou, mírností, trpělivostí a vzájemným snášením v lásce. Jednota zde není odměnou pro lidi, kteří již na každou věroučnou otázku odpovídají stejně. Má základ v jediném Pánu a jediném Duchu.
Ve 4,11–16 Pavel zároveň popisuje společný růst k jednotě víry a k poznání Božího Syna. Kristus dává lidi, kteří vybavují sbor k jeho službě. Věřící mají dozrávat a stávat se odolnějšími vůči zavádějícímu učení. Láska a pravda přitom nejsou stavěny proti sobě.
Oba důrazy patří k sobě: Zachováváme společenství, které nám bylo dáno, a usilujeme o hlubší společné porozumění. Kdo veškeré společenství odkládá až do dosažení dokonalé shody, téměř znemožňuje společný růst. Kdo naopak každou věroučnou diskusi považuje za narušení, zaměňuje pokoj za nehybnost.
5. Ne každý rozdíl má stejnou váhu
Ježíšova totožnost a zachraňující poselství milosti nejsou vedlejšími otázkami vkusu. Zároveň mohou lidé, kteří důvěřují Kristu, smýšlet odlišně například o uspořádání sboru, jednotlivých otázkách posledních věcí nebo praktických řádech. I takové otázky mohou mít pro život sboru značné důsledky, aniž by každý rozdíl rušil příslušnost ke Kristu.
Měli bychom proto rozlišovat tři otázky: Je určité tvrzení pravdivé? Je natolik ústřední, že mění poselství o Kristu? A jaká podoba společné spolupráce je navzdory tomuto rozdílu nebo právě kvůli němu odpovědná? Kdo tyto otázky směšuje, dělá buď z každé odchylky otázku spásy, nebo z každé otázky spásy pouhou vedlejší věc.
Název denominace automaticky neodpovídá na otázku po víře jednotlivého člověka. Naše příslušnost ke Kristu nevzniká správnou nálepkou, nýbrž vírou v něho. Efezským 1,13 spojuje slyšení evangelia a víru se zapečetěním Duchem svatým.
6. Kultura rozhovoru, která slouží pravdě
Argumentovat na základě textu: Nejen říkat, který učitel zastává náš názor, ale ukazovat, jaká pozorování jej podpírají.
Přesně pojmenovávat rozdíly: Neztotožňovat odlišný výklad okamžitě s celým balíkem cizích stanovisek.
Umožňovat nápravu: Rozlišovat mezi omylem, vytrvalým zaváděním a dosud otevřenou otázkou.
Mluvit bratrsky: Jasně nesouhlasit, aniž bychom si vymýšleli motivy nebo lidi veřejně znevažovali.
Ježíšova modlitba za jednotu spojuje společenství jeho následovníků s jejich svědectvím před světem (Jan 17,20–23). Způsob, jakým vedeme spory, proto není jen vnitřní otázkou stylu. Něco vypovídá o tom, zda si vážíme lidí, za které Kristus položil život.
Od učitele se smíme mnohému naučit, aniž bychom mu přenechali svůj úsudek. A smíme s bratrem nesouhlasit, aniž bychom mu ukvapeně upírali bratrství.
K přečtení
1. Korintským 1,10–13; 3,5–9.21–23; Přísloví 18,13.17; Skutky 17,11; Efezským 1,13; 4,1–16; Jan 17,20–23. Uvedení učitelé Bible jsou podnětem k sebezpytování našich posluchačských návyků, nikoli předmětem úplného posouzení jejich učení.