Nový zákon odlišuje Ježíše od Otce a zároveň vyznává jeho plné božství. Zvláště výmluvná jsou místa, na nichž vztahuje slova o JHWH, Bohu Izraele, na Ježíše. Kam až tento argument sahá?
Ústřední teze
Ježíš není druhým, menším bohem vedle Otce. Patří na stranu jediného Stvořitele a přijímá čest, která náleží Bohu. Jeho odlišení od Otce tím není zrušeno: Syn je pravý Bůh, aniž by byl Otcem.
1. Argument potřebuje víc než vzorec
Základní úvahu lze stručně vyjádřit takto: JHWH je jediný pravý Bůh. Pokud Nový zákon zahrnuje Ježíše do jeho jedinečné božské identity, pak Ježíš není pouze další božskou bytostí v nějaké hierarchii. Rozhodující práce spočívá ve zdůvodnění tohoto „pokud“: Co příslušné texty skutečně říkají?
Formálně správně sestavený úsudek ještě nezaručuje, že jsou jeho předpoklady správně pochopeny. Kromě toho musí mít jeho pojmy v celém myšlenkovém postupu stejný význam. „Bůh“ může být v biblických souvislostech používán různě; ne každé použití určitého titulu je již tvrzením plného božství.
Měli bychom proto brát vážně nejsilnější námitku: Mohl by Ježíš jednat jen jako zmocněný zástupce Boha, a proto nést jeho tituly? Zástupci skutečně mohou mluvit za toho, kdo je pověřil. Otázkou je, zda tento model přiměřeně vysvětluje také souhrn výroků o stvoření, věčném bytí a všeobecném uctívání.
2. Rámcem je Boží jedinečnost
Izajáš 45,5–6 a 21–22 vylučuje jiné bohy vedle JHWH a spojuje jeho jedinečnost s jeho spásnou mocí. Toto vyznání znamená více než osobní rozhodnutí dávat mezi několika stejně skutečnými bohy přednost jednomu. Bůh Izraele si nárokuje jedinečné božství.
To, že Bible mluví také o takzvaných bozích nebo nebeských bytostech, tento nárok neruší. První Korintským 8,4–6 rozlišuje mnoho takzvaných bohů a pánů od křesťanského vyznání jediného Boha a jediného Pána. Kontextem je právě odvrat od modloslužby.
Když tedy Ježíše nazýváme „Bohem“, nepřidáváme k tomuto jedinému Bohu dalšího. Trojiční výklad se snaží chápat novozákonní zvěstování Krista v rámci biblického monoteismu. Nesmí se vzdát ani Boží jedinečnosti, ani odlišení Otce a Syna.
Opatrnost u jednotlivého výrazu
Řecké slovo kyrios, „Pán“, může označovat lidského pána a v řecké Bibli zároveň vyjadřovat Boží jméno. Ne každé „Pán“ proto samo o sobě dokazuje Ježíšovo božství. Zvláštní váhu získává tehdy, když je starozákonní text jednoznačně vztažený k JHWH v Novém zákoně použit na Ježíše.
3. Jan připravuje cestu Pánu
Izajáš 40,3 ohlašuje přípravu cesty JHWH. Marek 1,2–8 spojuje tento text s ohlášením posla a popisuje Jana Křtitele jako toho, kdo předchází Přicházejícího. V dalším průběhu je tímto Přicházejícím Ježíš.
Tento vztah proto přesahuje obecnou podobnost: Očekávání Božího příchodu je převzato do vyprávění o Ježíšově vystoupení. K pozadí patří také Malachiáš 3,1: Posel připravuje cestu; Pán přichází do svého chrámu. Evangelia zasazují Jana a Ježíše do tohoto horizontu očekávání.
Model zástupce může nejprve odpovědět, že Bůh přichází skrze svého vyslance. To je možná námitka, kterou pouhý odkaz na slovo „Pán“ ještě neřeší. Text získává zvláštní váhu v souvislosti s dalšími výroky, které Ježíšovi připisují nejen dočasný úkol, ale božské bytí a jednání.
4. Syn jako Stvořitel: Židům 1
Židům 1 začíná Synem jako tím, skrze něhož Bůh stvořil svět a který nese všechny věci. Poté jej řada citátů z Písma odlišuje od andělů. Ti jsou služebníci; Syn má jedinečné postavení.
V 1,8–9 je Syn osloven jako Bůh slovy Žalmu 45. Bezprostředně poté následují v 1,10–12 slova Žalmu 102 o Pánu jako Stvořiteli země a nebe, jehož léta nekončí. Přirozené čtení pokračujícího protikladu vztahuje i tato slova na Syna.
Žalm 102 adresuje tento výrok JHWH. List Židům tím nepřebírá jen zdvořilostní titul: Připisuje Synovi stvořitelské jednání a trvalé bytí v protikladu k pomíjivému stvoření. Právě tyto vlastnosti činí z textu silný doklad jeho plného božství.
Žalm ve svém nadpisu neuvádí autora. Neměli bychom jej proto bez zdůvodnění připisovat Davidovi. Pro christologický argument je rozhodující jeho oslovení Pána, nikoli nedoložený údaj o autorovi.
5. Čest JHWH a vyznání Ježíše
Izajáš 45,23 říká, že se před JHWH skloní každé koleno a každý jazyk jej vyzná, případně bude přísahat. Filipským 2,9–11 přebírá toto všeobecné uctívání a obrací vyznání k Ježíši Kristu jako Pánu – ke slávě Boha Otce.
Syn a Otec zde nejsou představeni jako soupeři. Ježíšova čest oslavuje Otce. Zároveň je nápadný dosah vyznání: Týká se nebe, země i podsvětí. Text přebírá výrok z výslovně monoteistického kontextu a propojuje jej s Ježíšem.
Zjevení 5,11–14 tento obraz doplňuje. Nebeské uctívání Beránka ústí v chválu, kterou každé stvoření vzdává tomu, jenž sedí na trůnu, a Beránkovi. Beránek nestojí jednoduše jako další stvoření v kruhu těch, kdo chválí, nýbrž přijímá chválu společně s tím, jenž sedí na trůnu.
Jednotlivá gesta padnutí na tvář mohou v jiných souvislostech platit také lidským hodnostářům. Argument zde proto nese celý kontext: všeobecný dosah, společné uctívání a spojení s Božím trůnem. Výklad by neměl záviset na izolovaném významu slova.
6. „Jeden Bůh, Otec“ – vylučuje to Syna?
První Korintským 8,6 jmenuje jediného Boha, Otce, z něhož jsou všechny věci, a jediného Pána, Ježíše Krista, skrze něhož jsou všechny věci. Verš rozlišuje osoby a jejich vztah ke stvoření. Neříká, že Ježíš je Otec.
Netrojiční výklad spatřuje v označení Otce jako „jediného Boha“ vyloučení Syna z pravého božství. Trojiční odpověď zní: Potom by podle stejné logiky muselo označení Ježíše jako „jediného Pána“ vylučovat Otce z panství. Takto tento protiklad zjevně nefunguje. Pavel zahrnuje Otce a Syna společně do křesťanského vyznání a oba spojuje se všemi věcmi.
To ještě není úplné vysvětlení Trojice. Ukazuje to však, proč schematické vyloučení výpověď zkracuje. Spolu s Janem 1,1–3, Janem 20,28 a Židům 1 nabízí verš základ pro společné vyslovení jednoty a osobního odlišení.
7. Co pak znamená „Otec je větší než já“?
Jan 14,28 nesmí být zamlčován. Ježíš mluví jako vyslaný Syn na cestě k Otci. Janovo evangelium spojuje jeho skutečné poslání, poslušnost a ponížení s výroky o jeho slávě před existencí světa (J 17,5) a o Slovu, které je Bůh (J 1,1).
Klasické christologické rozlišení zní: Syn není podle svého božství podřízen Otci jako nějaká nižší božská bytost. Jako člověk a vyslaný Mesiáš však žije ve skutečné poslušnosti vůči Otci. Filipským 2,6–8 popisuje toto ponížení jako přijetí podoby služebníka a lidského života, nikoli jako proměnu v menšího boha.
Tato odpověď musí obstát před textem. Bylo by příliš snadné každý nepohodlný výrok jen opatřit nálepkou. Stejně snadné by bylo na základě výroku o Ježíšově poslání vyškrtnout všechny výroky o jeho věčné identitě. Nový zákon vyžaduje, abychom obě řady výroků drželi pohromadě.
8. Proč je pro vykoupení stejně důležité jeho lidství
Židům 2,14–18 zdůrazňuje, že Syn skutečně přijímá tělo a krev, aby svou smrtí osvobodil a stal se milosrdným veleknězem. Zachránce nezůstává vzdálen naší nouzi. Jeho lidství není kostým, nýbrž skutečnost jeho zástupného jednání.
Žalm 49,8–10 popisuje neschopnost člověka vykoupit sebe nebo jiné bohatstvím z moci smrti; verš 16 obrací naději k Božímu vykoupení. Micheáš 6,6–8 odmítá myšlenku, že lze Boha uspokojit stále většími oběťmi až po vlastní dítě. Tyto texty ukazují nedostatečnost lidské sebezáchrany. Samy o sobě však nepodávají úplný logický důkaz učení o dvou přirozenostech.
Christologický základ je širší: Nový zákon představuje právě věčného Syna jako Zachránce, který se stal člověkem. Nepotřebujeme proto nejistý výpočet podle vzoru „nekonečná vina matematicky vyžaduje nekonečnou osobu“. Kristova identita a účinnost jeho oběti se vysvětlují z Božího zjevení a jeho dovršeného jednání.
Proč je to více než otázka pojmů?
Když nám Ježíš zjevuje Otce, nesetkáváme se v něm jen se vzdálenou zprávou o Bohu. A když nás zastupuje jako člověk, neděje se naše záchrana skrze zdánlivou blízkost. Syn je skutečně Bůh a skutečně člověk: V tom spočívá hloubka křesťanského vyznání jeho spásného jednání.
9. Vyznání, které zachovává oba výroky
Opakované uvedení JHWH v Genesis 19,24 bylo někdy uváděno jako samostatný důkaz Trojice. Znění lze číst christologicky, ale výslovně nejmenuje Otce a Syna. Nemělo by proto nést větší důkazní břemeno, než dovoluje jeho bezprostřední kontext. Novozákonní texty jsou pro konkrétní identifikaci Ježíše rozhodnější.
Jejich společná váha je značná: Ježíš působí na straně Stvořitele, vztahují se na něj výroky o JHWH a přijímá všeobecné uctívání. Zároveň je Synem vyslaným Otcem. Zde zastávaný trojiční výklad chápe obojí jako související pravdu o jediném Bohu.
Ježíš není Otec – a přesto je pravý Bůh. Rozlišení osob vysvětluje jeho vztah k Otci; nečiní z něj druhého boha.
Texty ke srovnání
Izajáš 45,5–6.21–23; 40,3; Malachiáš 3,1; Marek 1,2–8; Židům 1 ve srovnání se Žalmem 102; Filipským 2,6–11; Zjevení 5,11–14; 1. Korintským 8,4–6; Jan 1,1–3; 14,28; 17,5; 20,28; Židům 2,14–18. Číslování veršů Žalmu 102 se mezi německými a některými anglickými vydáními liší o jeden verš.